Úkon pomazání rukou při kněžském svěcení v římskokatolické církvi latinského obřadu
Svátost kněžství[1] nebo svátost svěcení[2] (katolická církev), svěcení kněžstva[3] (CČSH) či svatá tajina kněžství (pravoslavná církev), někdy též ordinace z latinského sacramento ordinis, je v některých křesťanských církvích svátostný obřad ustanovení duchovních (včetně spirituálních a církevněprávních důsledků tohoto obřadu). Struktura ustanovení a jeho význam se v jednotlivých křesťanských církvích liší: katolická, pravoslavná a některé další církve mají svěcení za svátost, zatímco církve vycházející z reformace jej obvykle považují za ustanovení ke službě, které je sice posvátné, ale není počítáno ke svátostem.
V katolické církvi latinského obřadu je svátost kněžství upravena kánonem 1008 Kodexu kanonického práva (CIC) latinsky: „Sacramento ordinis ex divina institutione inter christifideles quidam, charactere indelebili quo signantur, constituuntur sacri ministri, qui nempe consecrantur et deputantur ut, pro suo quisque gradu, novo et peculiari titulo Dei populo inserviant.“[4]; česky: „Svátostí svěcení se z Božího ustanovení někteří věřící, označení nezrušitelným znamením, stávají posvátnými služebníky, kteří jsou zasvěceni a určeni, aby, každý podle svého stupně,[5] novým a specifickým způsobem sloužili Božímu lidu.“[p 1] Pro východní katolické církve je podobný obsah zachycen v kánonech 743 a 323 §1 Kodexu kánonů východních církví (CCEO).[6]
Stupně svátosti svěcení jsou tři: biskupský, kněžský a jáhenský. Svátost svěcení se uděluje vkládáním rukou a modlitbou svěcení,[7] kterou pro jednotlivé stupně předpisují liturgické knihy.[8]
Katolická teologie učí, že je trojí Kristův úřad (srov. prorocký, kněžský a královský), jenž se v plnosti udělují při biskupském svěcení biskupům,[10] aby napodobujíce Krista společně s kněžími a jáhny vykonávali:
Kodex kanonického práva tyto tři dary interpretuje v kán. 1009, §3: Qui constituti sunt in ordine episcopatus aut presbyteratus missionem et facultatem agendi in persona Christi Capitis accipiunt, diaconi vero vim populo Dei serviendi in diaconia liturgiae, verbi et caritatis. Kodex zde stanoví, že biskupové a kněží mají poslání a pověření jednat in persona Christi (v osobě Krista) jako hlavy (společenství církve), zatímco jáhni vykonají svou službu Božímu lidu v diakonii liturgie, ve službě Božího slova a službě křesťanské milosrdné lásky.
Církev československá husitská ve svých Základech víry učí, že „Svěcení kněžstva je svátost, v níž Boží církev na modlitbách přenáší služby svého kněžství na osoby způsobilé a osvědčené a v níž Duch svatý přistupuje ke svěcenci, aby dokonal jeho vnitřní povolání ke kněžskému poslání.“ (odst. 342). Uděluje se vkládáním rukou se slovy „Osvěcuj a posiluj tě Bůh Duchem svým svatým, amen.“ (odst. 343) Svěcení kněžstva se chápe jako „pověření k všestranné péči o obětní obecenství obce konáním bohoslužeb, hlásáním Slova Božího, vysluhováním svátostí a pastýřskou službou.“ (odst. 345)
Od roku 1947 mohou svátost svěcení kněžstva v této církvi přijmout i ženy.[12]
V pravoslaví je pojetí svátosti podobné katolickému. Gorazdův Pravoslavný katechismus říká, že „Ve svaté tajině kněžství se uděluje kněžský úřad a pomoc Ducha svatého k řádnému plnění povinností s tímto úřadem spojených.“ (odst. 721).[13] Podobně jako v katolické církvi se rozeznávají tři stupně svátosti, „1. úřad biskupský neboli episkopský, 2.úřad kněžský neboli presbyterský a 3. úřad jáhenský neboli diakonský.“ (odst. 718). Biskup se zde označuje také episkop, archijerej nebo vladyka.
↑Původní znění závěru kánonu 1008 CIC z roku 1983: „...ut pro suo quisque gradu in persona Christi Capitis munera docendi, sanctificandi et regendi adimplentes Dei populum pascant.“, byl nahrazen závěrem: „...novo et peculiari titulo Dei populo inserviant.“ Původní text byl na základě Motu proprioBenedikta XVI.Omnium in mentem v roce 2009 zpřesněn a zařazen jako §3. kánonu 1009 CIC.
↑BUTTA, Tomáš. Dopis patriarchy k 60. výročí kněžského svěcení žen v naší církvi. www.ccsh.cz [online]. Církev československá husitská, 2007 [cit. 2020-01-23]. Dostupné online.
I - ZÁKONY CÍRKVE (7-22) • II - PRÁVNÍ OBYČEJ (23-28) • III - OBECNĚ ZÁVAZNÁ NAŘÍZENÍ A INSTRUKCE (29-34) • IV - INDIVIDUÁLNÍ SPRÁVNÍ AKTY (35-93) • V - STANOVY A JEDNACÍ ŘÁD (94-95) • VI - FYZICKÉ A PRÁVNICKÉ OSOBY (96-123) • VII - PRÁVNÍ JEDNÁNÍ (124-128) • VIII - MOC ŘÍDÍCÍ (129-144) • IX - CÍRKEVNÍ ÚŘADY (145-196) • X - VYDRŽENÍ A PROMLČENÍ (197-199) • XI - POČÍTÁNÍ(200-203)
KNIHA II / BOŽÍ LID (204-746)
Č. 1
KŘESŤANÉ (204-329)
St.
I - POVINNOSTI A PRÁVA VŠECH KŘESŤANŮ (208-223) • II - POVINNOSTI A PRÁVA LAIKŮ (224-231) • III - POSVÁTNÍ SLUŽEBNÍCI ČILI DUCHOVNÍ(232-293) • IV - OSOBNÍ PRELATURY(294-297) • V - SDRUŽENÍ KŘESŤANŮ (298-322)
Hl. 1 - Řeholní domy, jejich zřízení a zrušení(608-616) • Hl. 2 - Řízení řeholních společností(617-640) • Hl. 3 - Přijímání uchazečů a vzdělávání členů(641-661) • Hl. 4 - Povinnosti a práva řeholních společností a jejich členů(662-672) • Hl. 5 - Apoštolát řeholních společností(673-683) • Hl. 6 - Odchod členů z řeholní společnosti(684-704) • Hl. 7 - Řeholníci, kteří se stali biskupy(705-707) • Hl. 8 - Konference vyšších představených(708-709)
St. I - TRESTNÍ POSTIH ZLOČINCŮ – OBECNÉ NORMY (1311-1312) St. II TRESTNÍ ZÁKON A TRESTNÍ PŘÍKAZ (1313-1320) St. III - OSOBY PODLÉHAJÍCÍ TRESTŮM (1312-1330) St. VI - TRESTY A TRESTÁNÍ (1331-1340) St. V - UKLÁDÁNÍ TRESTŮ (1341-1353) St. VI - ZÁNIK TRESTŮ (1354-1363)
Č. 2
TRESTY ZA JEDNOTLIVÉ ZLOČINY (1364-1399)
St. I - ZLOČINY PROTI NÁBOŽENSTVÍ A JEDNOTĚ CÍRKVE (1364-1369) St. II - ZLOČINY PROTI CÍRKEVNÍM PŘEDSTAVENÝM A SVOBODĚ CÍRKVE (1370-1377) St. III - UCHVÁCENÍ CÍRKEVNÍCH ÚŘADŮ A ZLOČINY SPOJENÉ S JEJICH VÝKONEM (1378-1389) St. IV - NEPRAVDIVÉ UDÁNÍ A PADĚLÁNÍ LISTIN (1390-1391) St. V - ZLOČINY PROTI ZVLÁŠTNÍM POVINNOSTEM (1392-1396) St. VI - ZLOČINY PROTI LIDSKÉMU ŽIVOTU A SVOBODĚ (1397-1398) St. VII - OBECNÁ NORMA (1399)
KNIHA VII / SOUDNÍ A MIMOSOUDNÍ ŘÍZENÍ (1400-1752)
St. I - PŘÍSLUŠNOST SOUDU (1404-1416) St. II - STUPNĚ A DRUHY SOUDŮ (1417-1445) St. III - KÁZEŇ U SOUDU (1446-1475) St. IV - PROCESNÍ STRANY (1476-1490) St. V - ŽALOBY A NÁMITKY (1491-1500)
Č. 2
SOUDNÍ ŘÍZENÍ SPORNÉ (1501-1690)
Oddíl 1
ŘÁDNÉ SPORNÉ ŘÍZENÍ (1501-1690)
St. I - ZAHÁJENÍ ŘÍZENÍ (1501-1512) St. II - ZJIŠTĚNÍ PŘEDMĚTU SPORU (1513-1516) St. III - STAV SPORU (1517-1525) • St. IV – DŮKAZY (1526-1586) St. V - NAHODILÉ ZÁLEŽITOSTI (1587-1597) St. VI - ZVEŘEJNĚNÍ OBSAHU SOUDNÍHO SPISU, UZAVŘENÍ ZÁLEŽITOSTI A PORADA O ZÁLEŽITOSTI (1598-1606) St. VII - SOUDNÍ ROZHODNUTÍ (1607-1618) St. VIII - OPRAVNÉ PROSTŘEDKY (1619-1640) St. IX - PRÁVNÍ MOC ROZHODNUTÍ A NÁVRAT DO PRÁVNĚ PŮVODNÍHO STAVU (1641-1648) St. X - SOUDNÍ VÝLOHY A BEZPLATNÁ PRÁVNÍ POMOC (1649) St. XI - VÝKON ROZSUDKU (1650-1655)
Oddíl 2 SPORNÉ ŘÍZENÍ ÚSTNÍ
(1656-1670)
Č. 3 NĚKTERÁ ZVLÁŠTNÍ ŘÍZENÍ (1671-1716) St. I - ŘÍZENÍ VE VĚCECH MANŽELSKÝCH (1671-1707) St. II - ZÁLEŽITOSTI O PROHLÁŠENÍ NEPLATNOSTI SVÁTOSTI SVĚCENÍ (1708-1712) St. III - PŘEDCHÁZENÍ SOUDNÍM SPORŮM (1713-1716) Č. 4 TRESTNÍ ŘÍZENÍ (1717-1731) Č. 5 ŘÍZENÍ O SPRÁVNÍM ODVOLÁNÍ ZBAVENÍ FARÁŘŮ ÚŘADU A JEJICH PŘELOŽENÍ (1732-1752) Oddíl 1 ODVOLÁNÍ PROTI SPRÁVNÍMU ROZHODNUTÍ (1732-1739) Oddíl 2 ZBAVENÍ FARÁŘŮ ÚŘADU A JEJICH PŘELOŽENÍ (1740-1752)
Čísla v exponentu v závorkách označují kánony v CIC. / (Podtečkování) / Hl. = Hlava, St. = Stať, Č. = Část
Obrázky, zvuky či videa k tématu svátost svěcení na Wikimedia Commons 
