Přeskočit na obsah

Eucharistie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Související informace naleznete také v článku Večeře Páně.
Chléb a víno – symbol eucharistie

Eucharistie (řec. díkuvzdání) je křesťanský obřad, kterým se připomíná Poslední večeře Ježíše Krista před jeho ukřižováním. Podstatou obřadu je rituální konzumace chleba a vína, ve kterých jsou dle víry křesťanů přítomny tělo a krev Krista.[1] Pojmem eucharistie se také označuje tento chléb a víno.[2]

V katolických a pravoslavných církvích jde eucharistickou liturgii během jejich bohoslužeb (mše, Božská liturgie apod.), v protestantském prostředí se používá označení vysluhování večeře Páně. Eucharistie spolu se křtem jsou svátosti, které uznávají téměř všechny křesťanské církve.

Pojem eucharistie pochází z řeckého εὐχαρίστειν eucharistein děkovat – ústředním bodem celého slavení eucharistie je děkovná modlitba. Historicky se eucharistie vyvíjela, jednotlivé církve mají rity přizpůsobené vlastní tradici. Teologické chápání eucharistie a podstaty Kristovy přítomnosti v chlebu a vínu se v jednotlivých církvích různí.

Eucharistie v Novém zákoně

[editovat | editovat zdroj]
Biblická místa, která mají souvislost s eucharistií
kněz Melchisedech Gn 14, 18 (Kral, ČEP)
pesachová hostina Ex 12, 3–20 (Kral, ČEP)
díkůvzdání a lámání chleba Mt 15, 36 (Kral, ČEP)

Mk 8, 6 (Kral, ČEP)
L 24, 30 (Kral, ČEP); L 24, 35 (Kral, ČEP)

poslední večeře Mt 26, 17–29 (Kral, ČEP)

Mk 14, 12–25 (Kral, ČEP)
L 22, 14–20 (Kral, ČEP)
1K 11, 23–26 (Kral, ČEP)

povelikonoční lámání chleba Sk 2, 42 (Kral, ČEP); Sk 2, 46 (Kral, ČEP)

1K 10 (Kral, ČEP)

reflexe nad smyslem eucharistie J 6 (Kral, ČEP)
Duccio di Buoninsegna, Zjevení Krista při večeři Páně (1308–1311), oltářní panel sienského dómu

V Novém zákoně je označována jako lámání chleba (Sk 2,42) nebo večeře Páně (1 Kor 11,20).[3] Byla ustavena na Zelený čtvrtek při tzv. Poslední večeři Páně. Ježíš pozdvihuje chléb a říká: Vezměte a jezte z toho všichni. Toto je moje tělo, které se za vás vydává. Poté bere do rukou kalich vína a praví: Vezměte a pijte z něho všichni. Toto je kalich mé krve, která se vydává za vás a za všechny na odpuštění hříchů. Toto je smlouva nová a věčná, to konejte na mou památku. Jednotlivé zprávy o večeři Páně vyzdvihují rozdílné teologické důrazy.

Ve středu Markova pojednání stojí slova nad kalichem a spásná moc Kristovy krve („nová smlouva v mé krvi“). Matouš vyzdvihuje, že Ježíšova krev se prolévá „na odpuštění vašich hříchů“. Lukáš klade těžiště svého vyprávění do eschatologického významu poslední Ježíšovy večeře a zdůrazňuje Ježíšova slova o tom, že učedníci nejsou v bezpečí před zradou, klamy a vlastní vinou. V Lukášově podání stojí za zmínku i dva kalichy – jeden na začátku, druhý na konci společného jídla. Jan vyprávění o poslední večeři vůbec míjí, namísto toho se u něj vyskytuje pasáž o mytí nohou. V Pavlově úryvku o poslední večeři[4] je zdůrazněn zvěstovatelský rozměr eucharistie, na konci pak varuje před nehodnou účastí na večeři Páně.

Praxe v prvotní církvi

[editovat | editovat zdroj]

Společné stolování hrálo v prvotní církvi důležitou součást společného života. Skutky apoštolů uvádějí lámání chleba mezi čtyřmi pilíři křesťanského společenství.[5] Dnes se rozlišuje mezi večeří Páně a tzv. hostinou agapé. Pavel hovoří o večeři Páně jako o běžné součásti života církve.[6] Původními místy slavení eucharistie byly domy členů církve.[7] Dnem, kdy se církev k eucharistii scházela, byla neděle, tzv. den Páně.[8] Při večeři Páně, podobně jako při židovské pesachové hostině, se připomínaly a zároveň zvěstovaly dějiny spásy, tedy dějiny lidské zkušenosti s Bohem. Vrchol těchto dějin spásy, připomínaných při slavení eucharistie, pak pro křesťany představovalo Ježíšovo utrpení, smrt a vzkříšení. Na žádném z míst Nového zákona není přímo dosvědčena úloha kněží při lámání chleba. Toto mlčení však zároveň může být známkou toho, že se v prvotní církvi považovalo za samozřejmé, že slavení eucharistie předsedá někdo z apoštolů nebo jejich nástupců.

Je pravděpodobné, že se první křesťané scházeli k slavení eucharistie (památky poslední večeře Páně) ne pouze jeden den v týdnu, nýbrž každý den (viz Skutky 2,46) a skutky 20,7 pouze poukazují na jeden takový den ( zrovna den „Páně“), po kterém se nesešli, neboť někteří odcestovali. Dále pouze z bible není patrno, že „den Páně“ je neděle. Naopak Ježíš, učil v synagoze v sobotu (Marek 1,21)(Lukáš 13,10) a o sobě prohlásil, že je Pánem i nad sobotou (Matouš 12,8; Marek 2,28 a Lukáš 6,5). Z toho je možné se domnívat, že „den Páně“ je sobota.

Teologické chápání eucharistie

[editovat | editovat zdroj]
Leonardo da Vinci, Poslední večeře, 1495–1498
Zobrazení podstaty eucharistie na stěně kostela v klášteře Moldoviţa. Na pateně je zobrazen Kristus v lidské podobě

Již na začátku 2. století se z původní křesťanské bohoslužby vyvíjí ustálená svátost. Historicky o tom svědčí především listy Ignáce z Antiochie († asi 107), který se o slavení eucharistie vyjadřuje na několika místech:

Protože nevyznávají, že Eucharistie je tělem našeho Spasitele Ježíše Krista, které trpělo za naše hříchy a které Otec ve své dobrotivosti vzkřísil, proto se vzdalují Eucharistii a modlitbě.[9]

Starokřesťanský spis Didaché vybízí křesťany k účasti na společném slavení eucharistie:

V den Páně se shromažďujte, lámejte chléb a děkujte. Napřed však se vyznejte ze svých hříchů, aby vaše oběť byla čistá.[10]

Justin Mučedník (asi 110–165) chápe chléb a víno při večeři Páně jako tělo a krev Kristovu. Jeho První apologie je zároveň nejstarším svědectvím (kromě zmiňovaného úryvku v Didaché) úvahy nad obětním charakterem slavení eucharistie, kterému již předsedá kněz (tedy nikoli laik).

V průběhu středověku se změnila eucharistická praxe: u laiků snížila frekvence přijímání, takže se muselo nařizovat povinné přijímání jednou ročně. Zaniklo též laické přijímání pod obojí. Oproti tomu vznikly nové formy eucharistické úcty jako je adorace a vystavování svátosti. Tyto změny nelze vysvětlit strachem laiků z nehodného přijímání ale spíše z neochoty kněží je udělovat. Stejně tak přijímání pod jednou není možné odůvodnit pouze praktickými okolnostmi, vzhledem k tomu, že např. v Německu přetrvala do 15. století praxe podávat laikům současně s Tělem Krista též neproměněné víno.

Česká reformace obnovila důraz na časté přijímání (Matěj z Janova) a posléze obnovila i přijímání pod obojí – utrakvismus (Jakoubek ze Stříbra, Mikuláš z Drážďan). Odvolávala se přitom na učení církevních Otců a na dekret papeže Gelasia I. (5. stol.), který přijímání pod jednou prohlásil za svatokrádež.

Církve vzešlé z reformace se v chápání eucharistie drží pouze novozákonních svědectví, katolická církev a pravoslaví přejímají pro svou nauku i pohledy raných křesťanských autorů. V chápání eucharistie lze rozlišit dva hlavní názory:[zdroj?]

Ukrajinská ikona poslední večeře (1728)
  • Stoupenci jedné skupiny učí, že pod způsobami chleba a vína je Ježíš Kristus skutečně a současně přítomen (reálná přítomnost) a účastníci slavení eucharistie mají prostřednictvím jídla a pití tělesnou účast na Kristu. Tento názor je vlastní katolické církvi, pravoslaví, anglikánské církvi a lutherským církvím. Slavení eucharistie je památkou, která zpřítomňuje Krista uprostřed jeho věřících.
  • Druhá skupina učí, že způsoby chleba a vína jsou pouze znameními či symboly, které poukazují na Kristovo tělo a krev, ale nejsou jimi. Večeře Páně je tak pouhou připomínkou s důrazem na společenství těch, kteří se shromažďují kolem 'stolu Páně'. Tohoto názoru se drží reformované církve, baptisté a letniční církve.

Ve všech případech je však slavení Večeře Páně ritualizovaným zpřítomněním Boží milosti.

Svátost Eucharistie

[editovat | editovat zdroj]

V dnešní církvi je Eucharistie jednou ze sedmi svátostí a je vnímána jako svátost díkůčinění. Může ji udílet biskup nebo kněz.

Podmínky pro přijetí svátosti

[editovat | editovat zdroj]

Obecně platí, že tuto svátost může přijmout pokřtěný člověk, který nemá na svědomí těžký hřích a splňuje další podmínky danou církví uložené.

Římskokatolická církev

[editovat | editovat zdroj]

V římskokatolické církvi se zachovává tradice prvního sv. přijímání, kde všechny děti z farnosti, které jsou starší 6 let, společně po přípravě a individuální první zpovědi poprvé přijmou Tělo Kristovo. Do začátku 20. století byla věková hranice vyšší. První svaté přijímání bývá konáno slavnostním způsobem při vhodné příležitosti (často v rámci slavnosti Těla a Krve Páně na přelomu jara a léta, případně v jiném termínu, který se jeví vhodný).

Svaté přijímání může přijmout pokřtěný člověk, který již byl u prvního svatého přijímání, nemá na svědomí těžký hřích a není stižen církevními tresty, které mu přístup k přijímání zakazují.

V římskokatolické církvi může být v mimořádných případech uděleno svaté přijímání nekatolíkům,[11] liberální duchovní však razí výklad, podle kterého je možno přijímání udělit každému, kdo věří v přítomnost Krista v této svátosti, a zákaz podávat přijímání nekatolíkům v praxi často ignorují.[zdroj?]

Pravoslaví

[editovat | editovat zdroj]

Pravoslavná církev umožňuje účast na přijímání pouze pravoslavným křesťanům (tedy obvykle pouze svým vlastním věřícím, intercommunio se zde nepraktikuje[pozn. 1]), a to i nemluvňatům od okamžiku jejich křtu. V pravoslavné věrouce neexistuje nauka o dědičném hříchu (respektive je zde jiné chápání následků prvotního hříchu, než v katolické církvi),[13] dítě je tedy chápáno jako neschopné vědomého hříchu až do doby nabytí schopnosti rozlišovat dobro a zlo. Je tedy bezhříšné a je tedy možné mu přiměřeným způsobem podat přijímání. Dítě se obvykle začíná zpovídat (tedy již vyznávat hříchy, jichž si je vědomo) v době kolem začátku školní docházky. Někdy se připouští i pozdější hranice nutnosti před přijímáním se vyzpovídat, například od dvanácti let.[14] Dospělí se zpovídají buď pokaždé, když chtějí přijímat (obvyklejší praxe), nebo může zpovědník stanovit lhůtu, po kterou může věřící přistupovat k přijímání po absolvování jedné zpovědi opakovaně (méně obvyklá praxe, podobná katolické, kdy k pravidelnému přijímání stačí například jedna zpověď za měsíc). Před liturgií, na níž hodlá přijímat, by se věřící měl pokaždé pomodlit určené přípravné modlitby,[15] v některých církevních obcích se lze setkat s praxí, že tyto přípravné modlitby (tzv. Kánon ke sv. Přijímání) se modlí nahlas žalmista po hodinkách, když kněz ještě koná přípravnou část liturgie, tzv. proskomidii.

Utrakvismus

[editovat | editovat zdroj]

Utrakvismus přiznává právo přijímat všem pokřtěným (tedy i malým dětem) vzhledem k tomu, že plného rozumového pochopení nejsou schopni ani dospělí.

Svátosti

[editovat | editovat zdroj]

Mezi svátosti patří mimo eucharistii ještě:

Liturgie

[editovat | editovat zdroj]
ikona
Je navrženo vyjmutí této části článku a její přesunutí do článku mše.
K návrhu se můžete vyjádřit v diskusi.
Přijímání apoštolů, Přebohaté hodinky vévody z Berry, fol. 189v., Chantilly
Eucharistická liturgie v klášteře Chevetogne v Belgii

Navzdory rozdílům v různých církvích a ritech si existuje v eucharistické liturgii mnoho společných prvků. Některé z nich jsou dosvědčeny historickými prameny již ve 2. a 3. století.

Pořadí jednotlivých úkonů se může lišit mezi různými liturgickými tradicemi.

Římskokatolická církev

[editovat | editovat zdroj]

V římskokatolické církvi se eucharistie neboli Nejsvětější svátost také uchovává v kostelích (z praktických důvodů se uchovává pouze Tělo Kristovo), a to ve svatostánku (též tabernákulum, či řidčeji sanktuárium) v liturgických nádobách. Tyto nádoby mají podle tvaru a funkce rozdílné názvy: ciborium – v něm se uchovávají malé hostie, které přijímají věřící účastníci bohoslužby, dále pyxida (je buď celokovová, neprůhledná, nebo se skleněným průhledem, pak se jí říká též custodia) – v ní se přechovává tzv. „velká hostie“ umístěna do zvláštního úchytu nazývaného lunula, která se vkládá do monstrance. Také se někdy do svatostánku dává přímo monstrance. V té je vystavována při tzv. (eucharistickém) výstavu, neboli věřící jsou vyzváni k adoraci (klanění). Zprvu se totiž eucharistie uchovávala, jen kvůli nemocným křesťanům, aby ti, kteří se nemohli zúčastnit mše svaté, mohli být posilněni Kristovým tělem, a to buď k uzdravení nebo k přechodu ze smrti do věčného života (toto poslední svaté přijímání se nazývá viatikum, tzv. pokrm na cestu z latinského via – cesta). Teprve později (za sv. Františka z Assisi) se začínala šířit úcta klanění se Tělu Kristovu a s tím související snaha o čistotu liturgických pláten a vytvoření všech pravidel, jak uchovávat tuto svátost.

Jedním z těchto pravidel je tzv. věčné světlo svítící poblíž svatostánku, které svým svitem má upozornit – pokloň se před Pánem, jenž se dal uvěznit…

Jak šla staletí, úcta v katolické církvi se prohlubovala, bylo složeno mnoho písní k oslavě Nejsvětější svátosti (nejznámější z nich pochází od sv. Tomáše Akvinského: „Adoro Te Devote“ – Klaním se Ti vroucně…), byly zavedeny adorace a procesí a dokonce vznikl svátek Těla a Krve Páně neboli lidově Boží tělo.

Eucharistické zázraky

[editovat | editovat zdroj]

Přehled eucharistických zázraků, tedy zázraků souvisejících s proměněnou hostií, podává časopis Milujte se!.[16]

Ostatní

[editovat | editovat zdroj]

Proměněné hostie (eucharistie) byly vzaty i do vesmíru, a to v roce 2013 americkým kosmonautem a katolíkem Michaelem Hopkinsem. Podle vlastních slov šlo o šest hostií, z nichž každá byla rozlomena na čtyři části, aby mohl tělo Kristovo přijímat každý týden, který strávil ve vesmíru.[17]

Kosmonaut a presbyteriánský starší Edwin Aldrin přijal r. 1969 večeři Páně na povrchu Měsíce (na palubě přistávacího modulu Apolla 11).

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ V rámci římskokatolické církve se připouští za určitých okolností (v případě momentální nedosažitelnosti vlastní formy bohoslužby) aby katolík šel přijímat na pravoslavnou liturgii. Jde však o jednostranné ustanovení katolické církve, se kterým se pravoslavní neztotožňují. A vzhledem k tomu podávající kněz může katolíkovi odmítnout přijímání podat.[12]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ PAVLINCOVÁ, Helena, a kol. Slovník judaismus křesťanství islám. Praha: Mladá fronta, 1994. 469 s. ISBN 80-204-0440-6. 
  2. ↑ Akademický slovník cizích slov, Academia, 2001 (ISBN 80-200-0607-9)
  3. ↑ 1Kor 11, 20 (Kral, ČEP)
  4. ↑ 1Kor 11, 23–27 (Kral, ČEP)
  5. ↑ Sk 2, 42 (Kral, ČEP)
  6. ↑ 1Kor 10 (Kral, ČEP)
  7. ↑ Sk 2, 46 (Kral, ČEP)
  8. ↑ Sk 20, 7 (Kral, ČEP)
  9. ↑ Ignác z Antiochie, List Smyrnenským, 7.
  10. ↑ Didaché 14,1.
  11. ↑ Společenství ve svátostech s křesťany jiných církví Archivováno 17. 8. 2016 na Wayback Machine., ČBK, Praha 2002
  12. ↑ Vira.cz: Možnost svatého přijímání v pravoslaví. Dostupné online.
  13. ↑ Orthodoxia.cz: Dogma o dědičném hříchu. Dostupné online.
  14. ↑ Pravoslavný katedrální chrám sv. Cyrila a Metoděje: Zpověď a přijímání Eucharistie. Dostupné online.
  15. ↑ Pravoslavi.cz: Modlitební řád ke svatému přijímání. Dostupné online.
  16. ↑ http://milujte.se/storage/dalsi/milujte-se-2013-26.pdf, s. 6–15.
  17. ↑ https://aleteia.org/2020/11/16/spacexs-resilience-commanded-by-astronaut-who-flew-with-eucharist

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Svátosti
Křesťanská liturgie na památku Ježíšovy poslední večeře
mše (katolictví) • božská liturgie (pravoslaví) • večeře Páně (protestantství) • eucharistie (obecně)
Katechismus katolické církve
Předmluva (1-25) I. – VI.  /   PRVNÍ ČÁST   –   VYZNÁNÍ VÍRY (26-1065)   /   I. Oddíl: „Věřím“ – „Věříme“ (26-184)
1. Člověk je „schopen“ Boha (27-49)
I. – IV.
2. Bůh přichází vstříc člověku (50-141)
1. Boží zjevení (51-73) • 2. Předávání Božího zjevení (74-100) • 3. Písmo svaté (101-141)
3. Člověk odpovídá Bohu (142-184)
1. Věřím (144-165) • 2. Věříme (166-184) • Vyznání víry (Krédo)
II. Oddíl: Vyznání křesťanské víry – Symboly víry (185-1065)
1. Věřím v Boha Otce (185-421)
1. „Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země“ (198-421) • 1.1.1 „Věřím v Boha“ (199-231) • 1.1.2 Otec (232-267) • 1.1.3 Všemohoucí (268-278) • 1.1.4 Stvořitel (279-324) • 1.1.5 Nebe a země (325-354) • 1.1.6 Člověk (355-384) • 1.1.7 Pád (385-421)
2. Věřím v Ježíše Krista,
jednorozeného Syna Božího
(422-682)
2. „I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho“ (430-455) • 3. „Ježíš Kristus byl počat z Ducha svatého a narodil se z Marie Panny“ (456-570) • 2.3.1 Syn Boží se stal člověkem (456-483) • 2.3.2 „… skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny“ (484-511) • 2.3.3 Tajemství Kristova života (512-570) • 4. Ježíš Kristus „trpěl pod Ponciem Pilátem, ukřižován umřel i pohřben jest“ (571-630) • 2.4.1 Ježíš Kristus a Izrael (574-594) • 2.4.2 Ježíš Kristus zemřel ukřižován (595-623) • 2.4.3 Ježíš Kristus „byl pohřben“ (624-630) • 5. Ježíš Kristus „sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých“ (631-658) • 2.5.1 Ježíš Kristus „sestoupil do pekel“ (632-637) • 2.5.2 Třetího dne vstal z mrtvých (638-658) • 6. Ježíš Kristus „vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího“ (659-667) • 7. „Odtud přijde soudit živé i mrtvé“ (668-682)
3. Věřím v Ducha svatého
(683-1065)
8. „Věřím v Ducha svatého“ (687-747) • 9. „Věřím ve svatou církev obecnou“ (748-975) • 3.9.1 Církev v Božím plánu (751-780) • 3.9.2 Církev – Boží lid, Kristovo Tělo, chrám Ducha svatého (781-810) • 3.9.3 Církev je jedna, svatá, všeobecná (katolická) a apoštolská (811-870) • 3.9.4 Věřící – hierarchie, laikové, zasvěcený život (871-945) • 3.9.5 Společenství svatých (946-962) • 3.9.6 Maria – Matka Kristova, Matka Církve (963-975) • 10. „Věřím v odpuštění hříchů“ (976-987) • 11. „Věřím … ve vzkříšení těla“ (988-1019) • 12. „Věřím v život věčný“ (1020-1060) • „Amen“ (1061-1065)
DRUHÁ ČÁST   –   SLAVENÍ KŘESŤANSKÉHO TAJEMSTVÍ(1066-1690)   /   I. Oddíl: Svátostná ekonomie (1076-1209)
1. Velikonoční tajemství v čase Církve (1077-1134)
1. Liturgie – dílo Nejsvětější Trojice (1077-1112) • 2. Velikonoční tajemství ve svátostech Církve (1113-1134)
2. Svátostné slavení velikonočního tajemství (1135-1209)
1. Slavení liturgie Církve (1136-1199) • 2. Liturgické odlišnosti a jednota tajemství (1200-1209)
II. Oddíl: Sedm svátostí církve (1210-1690)
1. Svátosti uvedení do křesťanského života (1212-1419)
1. Svátost křtu (1213-1284) • 2. Svátost biřmování (1285-1321) • 3. Svátost Eucharistie (1322-1419)
2. Svátosti uzdravování (1420-1532)
4. Svátost pokání a smíření (1422-1498) • 5. Pomazání nemocných (1499-1532)
3. Svátosti k službě společenství (1533-1666)
6. Svátost kněžství (1536-1600) • 7. Svátost manželství (1601-1666)
4. Jiné liturgické slavnosti (1667-1690)
8. Svátostiny (1667-1679) • 9. Křesťanský pohřeb (1680-1690)
TŘETÍ ČÁST   –   ŽIVOT V KRISTU (1691-2557)   /   I. Oddíl: Povolání člověka: život v duchu (1699-2051)
1. Důstojnost člověka (1700-1876)
1. Člověk jako Boží obraz (1701-1715) • 2. Naše povolání k blaženosti (1716-1729) • 3. Lidská svoboda (1730-1748) • 4. Mravnost lidských skutků (1749-1761) • 5. Mravnost vášní (1762-1775) • 6. Mravní svědomí (1776-1802) • 7. Ctnosti (1803-1845) • 8. Hřích (1846-1876)
2. Lidské společenství (1877-1948)
1. Osoba a společnost (1877-1896) • 2. Účast na společenském životě (1897-1927) • 3. Sociální spravedlnost (1928-1948)
3. Boží spása: zákon a milost
(1949-2051)
1. Mravní zákon (1987-2029) (1950-1986) • 2. Milost a ospravedlnění (1987-2029) • 3. Církev, Matka a učitelka (2030-2051) • Desatero přikázání
II. Oddíl: Desatero Božích přikázání (2052-2557)
1. „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem,
celou svou duší a celou svou myslí“ (2083-2195)
1. První přikázání (2084-2141) • 2. Druhé přikázání (2142-2167) • 3. Třetí přikázání (2168-2195)
2. „Miluj svého bližního jako sám sebe“ (2196-2557)
4. Čtvrté přikázání (2197-2257) • 5. Páté přikázání(2258-2330) • 6. Šesté přikázání (2331-2400) • 7. Sedmé přikázání (2401-2463) • 8. Osmé přikázání (2464-2513) • 9. Deváté přikázání (2514-2533) • 10. Desáté přikázání (2534-2557)
ČTVRTÁ ČÁST   –   KŘESŤANSKÁ MODLITBA (2558-2865)   /   I. Oddíl: Modlitba v životě křesťana (2558-2758)
1. Zjevení modlitby.
Všeobecné povolání k modlitbě (2566-2649)
1. Ve Starém zákoně (2568-2597) • 2. V plnosti času (2598-2622) • 3. V čase Církve (2623-2649)
2. Tradice modlitby (2650-2696)
1. U pramenů modlitby (2652-2662) • 2. Cesta modlitby (2663-2682) • 3. Duchovní vůdcové modlitby (2683-2696)
3. Život modlitby (2697-2758)
1. Způsoby modlitby (2700-2724) • 2. Boj o modlitbu (2725-2758)
II. Oddíl: Modlitba Páně „Otče náš“ (2759-2865)
•
1. „Shrnutí celého evangelia“ (2761-2776) • 2. „Otče náš, jenž jsi na nebesích“ (2777-2802) • 3. Sedm proseb (2803-2865) • Závěrečná doxologie (2855-2856)
Čísla v závorkách v exponentu označují § v KKC.    /    (Podtečkování)
Kodex kanonického práva
KNIHA I / VŠEOBECNÉ NORMY (1-203)
St.
I - ZÁKONY CÍRKVE (7-22) • II - PRÁVNÍ OBYČEJ (23-28) • III - OBECNĚ ZÁVAZNÁ NAŘÍZENÍ A INSTRUKCE (29-34) • IV - INDIVIDUÁLNÍ SPRÁVNÍ AKTY (35-93) • V - STANOVY A JEDNACÍ ŘÁD (94-95) • VI - FYZICKÉ A PRÁVNICKÉ OSOBY (96-123) • VII - PRÁVNÍ JEDNÁNÍ (124-128) • VIII - MOC ŘÍDÍCÍ (129-144) • IX - CÍRKEVNÍ ÚŘADY (145-196) • X - VYDRŽENÍ A PROMLČENÍ (197-199) • XI - POČÍTÁNÍ (200-203)
KNIHA II / BOŽÍ LID (204-746)
Č. 1
KŘESŤANÉ
(204-329)
St.
I - POVINNOSTI A PRÁVA VŠECH KŘESŤANŮ (208-223) • II - POVINNOSTI A PRÁVA LAIKŮ (224-231) • III - POSVÁTNÍ SLUŽEBNÍCI ČILI DUCHOVNÍ (232-293) • IV - OSOBNÍ PRELATURY (294-297) • V - SDRUŽENÍ KŘESŤANŮ (298-322)
Č. 2
HIERAR-
CHICKÉ
ZŘÍZENÍ
CÍRKVE
(350-572)
Oddíl 1
NEJVYŠŠÍ PŘEDSTAVENÝ
CÍRKVE (330-367)
Hl. 1 - Papež a biskupský sbor (330-341) • Hl. 2 - Biskupský sněm (342-348) • Hl. 3 – Kardinálové (349-359) • Hl. 4 - Římská kurie (360-361) • Hl. 5 - Papežští vyslanci (362-367)
Oddíl 2
MÍSTNÍ
CÍRKVE
A JEJICH
PŘEDSTA-
VENÍ
(368-572)
St.
I
MÍSTNÍ CÍRKVE
A JEJICH PŘEDSTAVENÍ
(368-430)
Hl. 1 - Místní církve (368-374) • Hl. 2 – Biskupové (375-411) • Hl. 3 - Zabránění výkonu úřadu diecézního biskupa a uvolnění úřadu diecézního biskupa (412-430)
St.
II
SPOLEČENSTVÍ MÍSTNÍCH
CÍRKVÍ (431-459)
Hl. 1 - Církevní provincie a církevní oblasti (431-434) • Hl. 2 – Metropolité (435-438) • Hl. 3 - Sněmy místních církví (439-446) • Hl. 4 - Biskupské konference (447-459)
St.
III
VNITŘNÍ
USPOŘÁDÁNÍ
MÍSTNÍCH CÍRKVÍ
(460-572)
Hl. 1 - Diecézní sněm (460-468) • Hl. 2 - Diecézní kurie (469-494) • Hl. 3 - Kněžská rada a sbor poradců (495-502) • Hl. 4 - Kapituly kanovníků (503-510) • Hl. 5 - Pastorační rada (511-514) • Hl. 6 - Farnosti, faráři a farní vikáři (515-552) • Hl. 7 - Okrskoví vikáři – děkani (553-555) • Hl. 8 - Rektoři kostelů. Kaplani (556-572)
Č. 3
SPOLEČNOSTI
ZASVĚCENÉHO
ŽIVOTA A SPO-
LEČNOSTI
APOŠTOL-
SKÉHO ŽIVOTA
(573-746)
Oddíl 1
SPOLEČNOSTI
ZASVĚCENÉHO
ŽIVOTA
(573-730)
St. I  
OBECNÉ NORMY PRO VŠECHNY SPOLEČNOSTI ZASVĚCENÉHO ŽIVOTA
(573-606)
St. II 
ŘEHOLNÍ
SPOLEČNOSTI
(607-709)
Hl. 1 - Řeholní domy, jejich zřízení a zrušení (608-616) • Hl. 2 - Řízení řeholních společností (617-640) • Hl. 3 - Přijímání uchazečů a vzdělávání členů (641-661) • Hl. 4 - Povinnosti a práva řeholních společností a jejich členů (662-672) • Hl. 5 - Apoštolát řeholních společností (673-683) • Hl. 6 - Odchod členů z řeholní společnosti (684-704) • Hl. 7 - Řeholníci, kteří se stali biskupy (705-707) • Hl. 8 - Konference vyšších představených (708-709)
St. III
SEKULÁRNÍ SPOLEČNOSTI
(710-730)
Oddíl 2
SPOLEČNOSTI APOŠTOLSKÉHO ŽIVOTA
(731-746)
KNIHA III / UČITELSKÝ ÚŘAD CÍRKVE (747-833)
St. I  
SLUŽBA BOŽÍMU
SLOVU (756-780)
St. II
MISIJNÍ ČINNOST
CÍRKVE (781-792)
St. III
KATOLICKÁ VÝCHOVA
(793-821)
St. IV
HROMADNÉ SDĚLOVACÍ PROSTŘEDK
A ZVLÁSTĚ KNIHY (822-832)
St. V
VYZNÁNÍ
VÍRY
(833)
KNIHA IV / POSVĚCUJÍCÍ SLUŽBA CÍRKVE (834-1253)
Č. 1
SVÁTOSTI
(840-1165)
St.
I
KŘEST
(849-878)
Hl. 1 - Udělování křtu (850-860) • Hl. 2 - Udělovatel křtu (861-863) • Hl. 3 - Křtěnci (864-871) • Hl. 4 - Kmotři (872-874) • Hl. 5 - Důkaz a záznam uděleného křtu (875-878)
St.
II
SVÁTOST BIŘMOVÁNÍ
(879-896)
Hl. 1 - Udělování biřmování (880-881) • Hl. 2 - Udělovatel biřmování (882-888) • Hl. 3 - Biřmovanci (889-891) • Hl. 4 - Kmotři (892-893) • Hl. 5 - Důkaz a záznam udělení biřmování (894-896)
St.
III
NEJSVĚTĚJŠÍ EUCHARISTIE
(897-958)
Hl. 1 - Slavení eucharistie (899-933) • Hl. 2 - Uchovávání a uctívání k eucharistie (934-944) • Hl. 3 - Mešní stipendium (945-958)
St.
VI
SVÁTOST SMÍŘENÍ
(959-997)
Hl. 1 - Udělování svátosti (960-964) • Hl. 2 - Udělovatel svátosti smíření (965-986) • Hl. 3 - Kajícník (987-991) • Hl. 4 - Odpustky (992-997)
St.
V
SVÁTOST POMAZÁNÍ NEMOCNÝCH
(998-1007)
Hl. 1 - Udělování svátosti (999-1002) • Hl. 2 - Udělovatel pomazání nemocných (1003) • Hl. 3 - Osoby, kterým se uděluje pomazání nemocných (1004-1007)
St.
VI
SVÁTOST SVĚCENÍ
(1008-1054)
Hl. 1 - Udělení svátosti svěcení a její udělovatel (1010-1023) • Hl. 2 – Svěcenci (1024-1052) • Hl. 3 - Záznam a osvědčení o udělení svátosti svěcení (1053-1054)
St.
VII
MANŽELSTVÍ
(1055-1165)
Hl. 1 - Pastorační péče a příprava na uzavření manželství (1063-1072) • Hl. 2 - Zneplatňující překážky obecně (1073-1082) • Hl. 3 - Zneplatňující překážky jednotlivě (1083-1094) • Hl. 4 - Manželský souhlas (1095-1107) • Hl. 5 - Forma uzavření manželství (1108-1123) • Hl. 6 - Smíšená manželství (1124-1129) • Hl. 7 - Tajné uzavření manželství (1130-1133) • Hl. 8 - Účinky manželství (1134-1140) • Hl. 9 - Odloučení manželů (1141-1155) • Hl. 10 - Zplatnění manželství (1156-1165)
Č. 2
OSTATNÍ
ÚKONY
BOHOSLUŽBY
(1166-1204)
St. I  
SVÁTOSTINY (1166-1172)
St. II 
St. III
CÍRKEVNÍ POHŘEB (1176-1185)
Hl. 1 - Konání pohřbu (1177-1182) • Hl. 2 - Konání nebo odepření církevního pohřbu (1183-1185)
St. IV
St. V 
SLIB A PŘÍSAHA (1191-1204)
Hl. 1 - Slib (1191-1198) • Hl. 2 - Přísaha (1199-1204)
Č. 3
POSVÁTNÁ MÍSTA
A DOBY
(1205-1253)
St. I 
POSVÁTNÁ MÍSTA (1205-1243)
Hl. 1 - Kostel (1214-1222) • Hl. 2 - Kaple (1223-1229) • Hl. 3 - Poutní svatyně (1230-1234) • Hl. 4 - Oltáře (1235-1239) • Hl. 5 - Hřbitov (1240-1243)
St. II
POSVÁTNÉ DOBY (1244-1253)
Hl. 1 – Svátky (1246-1248) • Hl. 2 - Dny pokání (1249-1253)
KNIHA V / MAJETEK CÍRKVE (1254-1310)
St. I
NABÝVÁNÍ MAJETKU
(1259-1272)
St. II
SPRÁVA MAJETKU
(1273-1289)
St. III
SMLOUVY A PŘEVODY
(1290-1298)
St. IV
ZBOŽNÉ ODKAZY A NADACE
(1299-1310)
KNIHA VI / CÍRKEVNÍ TRESTY (1311-1399)
Č. 1
ZLOČINY
A TRESTY
– OBECNÉ
NORMY
(1311-1363)
St. I - TRESTNÍ POSTIH ZLOČINCŮ
– OBECNÉ NORMY (1311-1312)
St. II TRESTNÍ ZÁKON A TRESTNÍ PŘÍKAZ
(1313-1320)
St. III - OSOBY PODLÉHAJÍCÍ TRESTŮM
(1312-1330)
St. VI - TRESTY A TRESTÁNÍ (1331-1340)
St. V - UKLÁDÁNÍ TRESTŮ (1341-1353)
St. VI - ZÁNIK TRESTŮ (1354-1363)
Č. 2
TRESTY ZA
JEDNOTLIVÉ
ZLOČINY
(1364-1399)
St. I - ZLOČINY PROTI NÁBOŽENSTVÍ A JEDNOTĚ CÍRKVE (1364-1369)
St. II - ZLOČINY PROTI CÍRKEVNÍM
PŘEDSTAVENÝM A SVOBODĚ CÍRKVE (1370-1377)
St. III - UCHVÁCENÍ CÍRKEVNÍCH ÚŘADŮ
A ZLOČINY SPOJENÉ S JEJICH VÝKONEM (1378-1389)
St. IV - NEPRAVDIVÉ UDÁNÍ A PADĚLÁNÍ LISTIN (1390-1391)
St. V - ZLOČINY PROTI ZVLÁŠTNÍM POVINNOSTEM (1392-1396)
St. VI - ZLOČINY PROTI LIDSKÉMU ŽIVOTU A SVOBODĚ (1397-1398)
St. VII - OBECNÁ NORMA (1399)
KNIHA VII / SOUDNÍ A MIMOSOUDNÍ ŘÍZENÍ (1400-1752)
Č. 1
OBECNÉ
NORMY
O SOUDECH
(1400-1416)
St. I - PŘÍSLUŠNOST SOUDU
(1404-1416)
St. II - STUPNĚ A DRUHY SOUDŮ
(1417-1445)
St. III - KÁZEŇ U SOUDU
(1446-1475)
St. IV - PROCESNÍ STRANY
(1476-1490)
St. V - ŽALOBY A NÁMITKY
(1491-1500)
Č. 2
SOUDNÍ
ŘÍZENÍ
SPORNÉ
(1501-1690)
Oddíl 1

ŘÁDNÉ
SPORNÉ
ŘÍZENÍ
(1501-1690)
St. I - ZAHÁJENÍ ŘÍZENÍ (1501-1512)
St. II - ZJIŠTĚNÍ PŘEDMĚTU SPORU (1513-1516)
St. III - STAV SPORU (1517-1525) • St. IV – DŮKAZY (1526-1586)
St. V - NAHODILÉ ZÁLEŽITOSTI (1587-1597)
St. VI - ZVEŘEJNĚNÍ OBSAHU SOUDNÍHO SPISU, UZAVŘENÍ ZÁLEŽITOSTI A PORADA O ZÁLEŽITOSTI (1598-1606)
St. VII - SOUDNÍ ROZHODNUTÍ (1607-1618)
St. VIII - OPRAVNÉ PROSTŘEDKY (1619-1640)
St. IX - PRÁVNÍ MOC ROZHODNUTÍ A NÁVRAT DO PRÁVNĚ PŮVODNÍHO STAVU (1641-1648)
St. X - SOUDNÍ VÝLOHY A BEZPLATNÁ PRÁVNÍ POMOC (1649)
St. XI - VÝKON ROZSUDKU (1650-1655)
    Oddíl 2     SPORNÉ ŘÍZENÍ ÚSTNÍ
(1656-1670)

Č. 3
 NĚKTERÁ ZVLÁŠTNÍ ŘÍZENÍ (1671-1716)
St. I - ŘÍZENÍ VE VĚCECH MANŽELSKÝCH (1671-1707)
St. II - ZÁLEŽITOSTI O PROHLÁŠENÍ NEPLATNOSTI SVÁTOSTI SVĚCENÍ (1708-1712)
St. III - PŘEDCHÁZENÍ SOUDNÍM SPORŮM (1713-1716)
Č. 4
 TRESTNÍ ŘÍZENÍ (1717-1731)
Č. 5
ŘÍZENÍ O SPRÁVNÍM ODVOLÁNÍ ZBAVENÍ
FARÁŘŮ ÚŘADU A JEJICH PŘELOŽENÍ (1732-1752)
 Oddíl 1
ODVOLÁNÍ PROTI SPRÁVNÍMU ROZHODNUTÍ (1732-1739)
Oddíl 2
ZBAVENÍ FARÁŘŮ ÚŘADU A JEJICH PŘELOŽENÍ (1740-1752)

Čísla v exponentu v závorkách označují kánony v CIC.    /    (Podtečkování)    /    Hl. = Hlava, St. = Stať, Č. = Část
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Eucharistie&oldid=24370630“