Červenec

 

O víkendu mi kamarádka udělala přednášku, proč tak málo píšu na blog.

A já si uvědomila, jak mi to chybí.

Pořád se něco děje.

Takže to rozhodně není o tom, že by nebylo co psát.

Příspěvek s touto fotkou mám rozepsaný víc než měsíc.

Text jsem třikrát smazala a foto už rozhodně není aktuální. Rajčata vyrostly do výšky okna verandy.

Červen se přehoupl v červenec, děti jsou na skautském táboře, já přechodila chřipku - no jo, trubka.

Takže mi to sedlo na průdušky a přecházím to vesele dál, protože už není zbytí. A práce nepočká.

Koupila jsem si brusku a mám z ní radost jak malá.

Zatím jsem zkušebně obrousila a natřela dvě židle, nicméně hlavním projektem léta je dřevěné obložení chalupy, které už by péči zasloužilo.

Jen teď nevím, jak natřu zeď za těmi rajčaty...ale všechno postupně, že.

Hodně jsem v červnu četla. Přelouskala jsem po večerech všechny romány s Robertem Langdonem od Dana Browna - a dost si u toho odpočinula. Následně jsem si dala jednoho Joa Nesbo - Pentagram, ale žádné velké nadšení se nekonalo. Dočetla jsem jen z principu. O to víc se těším, že si na dovolenou, kterou teda mám až na konci srpna, vezmu Bílou vodu. Četla jsem už několik kapitol - ještě před vydáním knihy, které autorka volně zpřístupnila. Mám Kateřinu Tučkovou ráda. Takže jsem zvědavá a moc se těším.

A co čtete teď vy? Co mi doporučíte?

Výhled

Poslední týden ve znamení strašné únavy. Celý den se těším jen na to, až zapluji do postele.

Nic moc se mi nechce, jen spát a občas číst.

Po Kaštánkovi jedu na vlně detektivek. Nevím čím to je, možná k tomu podzimu to napínavé potřebuji. Přelouskala jsem jednoho Larse Keplera - Svědkyni ohně. Vlastně mě dost bavila, do poslední chvíle jsem netušila kdo a proč. Jen s odstupem mi trošku nesedí motivace vraha.

 Dočetla jsem Vyjimečné lidi - první díl ze série Akta Enzo od Petera Maye a hned pokračuji druhým dílem Kritik.

Na Patera Maye bych mohla psát ódy. Jeho Skálu asi nic tak nepřekoná. A všechno, co situoval do Skotska je prostě třikrát jo.

Akta Enzo jsou situována převážně do Francie. Opět detektivky, hodně popisné. A pro mě tak odpočinkové. Málo násilí, hodně vyšetřování, spousta vyprávění a návratů do minulosti.

O víkendu budu slaměná vdova a těším se.

Měla bych chystat zboží na Dizajntrh, ale popravdě si spíš pustím nějakou audioknihu a ušiju tričko.

***

Tohle mě neuvěřitelně uklidňuje...

Ranní chalupářské kafe si dávám s tímto výhledem.

Baví mě, jak se krajina v průběhu roku mění...

Kaštánek

 

Od kamarádky jsem dostala audioknihu Kaštánek. O jednom volném víkendu jsem začala a pak jen netrpělivě čekala, kdy bude zase ta chvíle a budu doma sama....  Protože přece jen, je to detektivka, drsnější a to není nic, co by měly poslouchat děti. Ale čas o samotě nebyl. Tak jsem knížku raději dočetla. Jsem asi docela ráda, že jsem ji neviděla zfilmovanou - momentálně frčí na netflixu. Docela jsem se bála i u samotného čtení. Nebo bála. Dost špatně snáším číst o násilí a co teprve ho vidět. Po večerech sjíždíme podruhé Hru o trůny. Mám ji opravdu ráda. Ale v polovině scén zavírám oči, zacpávám si uši a nebo odcházím z místnosti. Prostě to tak mám . Dřív jsem se to styděla přiznat, teď už se tak beru. Ale to pořád není důvod, abych tento typ filmů/knih přestala vyhledávat.

Nicméně ještě ke Kaštánkovi - nebylo to vůbec špatné. Audioknihu namluvila Zuzana Kajnarová, se kterou jsem se ze začátku musela popasovat, ale dobrý. A ještě lepší k šití.

Ke stroji jsem se dostala minulý týden, výsledkem byly dvě kabelky, které jsou už odloženy na Dizajntrh. Tedy pokud se uskuteční. Jsem značně skeptická, ale nějaké zboží mám nachystáno. Uvidíme.

A jakou mají souvislost hrušky a miska kari?

Žádnou.

To jen se chlubím letošní úrodou - ano opravdu jen dvě.

Ale zato kari jede. To bude tím podzimem....

Mezi čajem a počítačem

 

Strávit pár dnů v posteli mělo spoustu pozitiv.

Konečně jsem viděla už nějakou dobu odkládané Vzpomínky na Itálii. Příjemný film, náladový, který nikam nespěchá, žádné velké drama se nekoná. A zanechá milý pocit. 

Od kamarádky doporučená Zelená kniha příjemně překvapila. Něco mezi životopisným filmem a roadmovie. Amerika v 60. letech. Jednoznačně doporučuji.

Ale co mě dostalo nejvíc? 

Seriál z produkce HBO - Mare z Easttownu.  Skvělá Kate Winslet. V roli úplně obyčejné ženské, detektivky, vyrovnávající se s úmrtím vlastního potomka a rozvodem, která musí řešit vraždu dívky ze sousedství. Minisérie situovaná do ospalé Pennsylvánie, malého města, kde každý zná každého. Velmi pozvolné tempo, přiznám se, že do posledního dílu jsem netušila, kdo a proč zabíjel. Za mě jeden z nejlepších počinů, co jsem za poslední dobu viděla.

Dokoukala jsem i druhou řadu Sedmilhářek, ale úplně mě nezaujala. Možná jsem byla prostě příliš rozmlsaná a ve srovnání s Mare....

Několik dnů jsem strávila ve společnosti Petera Maye a audioknihy Ochráním tě. Opět ponuré Skotsko, sametový hlas Jiřího Dvořáka. Jeho knihy miluju. Kdo jste nečetl Skálu - nutno přečíst. 

Doma jsme si nemoci a nachlazení předali, takže na vlně čajů a filmů se jede i nadále, jen já to mám už malinko zprostředkovaně z práce.

Ale večer v posteli, to se přidávám...

Co mi v poslední době udělalo radost

Moje milá kamarádka vydala desku. Desku, kterou posledních několik měsíců poslouchám, u které se dojímám a kterou ze srdce doporučuji. Kromě toho, že si napsala jak texty, tak hudbu, Káťa zde nazpívala i jednu písničku s Davidem Stypkou. Ten nás kdysi seznámil. O to víc mě teď její poslech dostává.

David Macháček vydal pokračování svého fotodeníku knižně. Zatím jsem jen zběžně prolistovala, ale fotky a verše už znám. Pohlazení po duši. Jen chci mít na to víc času a těším se, až si knížku prohlídnu v křesle u krbu. Mimochodem Davide, kde je to slibované věnování? Reklamace:-)

Citronová máta, která nezazimovaná přežila v truhlíku na balkóně. I když to vypadalo, že zimu nezvládla, najednou je zpátky v plné síle.

Objev nádherné vázy z lisovaného skla na chalupě. Brusel, jo, pořád mám pro něj slabost.

Náušnice od Myyny. 

Zpět nastěhovaný obyvák. Předevčírem vymalovaná ložnice. Včera první noc v novém... Highlighty tohoto měsíce.

Nechat čas plynout

Letošní svátky byly odpočinkové.
Nepřečetla jsem sice ani jednu celou knížku, ale zato rozčetla tři.
Hodně jsem spala.
Neustále léčila některé dítě.
Hrála hodně stolní hry.
Vypila spoustu prosecca.
Zkoukli jsme dvě série seriálu Dark (to už teda bez dětí) - a je z toho slušná závislost.
Poslední minuty loňského roku jsem prošvihla - film, peřina...a vůbec mi to nevadilo.
Občas je tak strašně fajn nikam se nehnat a nechat ten čas jen plynout...
....
Knížka, kterou jsem rozečetla, kterou jsem si plánovitě nechala koupit pod stromeček.
Už dlouho jsem ji měla poznamenanou v diáři.
Čtu pomalu.
Popravdě, jinak to ani v poslední době neumím.
Ale rozhovor je to obohacující.
A ty fotky mě neuvěřitelně dojímají.
U této druhé, co jsem vám tu přefotila, mi i skápla slza.
Protože tyhlety ruce - to je úplně moje babička.

Díky

Náročný týden.
Ve všech ohledech.
Takže každé pozitivum se počítá.
Dnes mi poštou dorazil dárek od prince Ládíka - a že mi udělal radost!
Jeho nová knížka, která snad ještě ani nestihla vychladnout.
Hned jsem shltla pár kapitol a už se těším na chalupu do křesla....
Pokud se chcete od srdce zasmát a hledáte něco, co vám udělá tu obyčejnou radost - přečtěte si nějakou Ladislavovu knížku. Nebo zajděte na přednášku a nebo si občas přečtěte na fb jeho statusy....protože jak s oblibou říkám - malých radostí není nikdy dost.
....
Já si plánuji udělat radost zítra hned několikrát.
Protože Mint v Ostravě.
Myyna, spousta kamarádů....
Cesta autem a dvě cd The Frames.
A hromada nových ušitých věcí.
Tak dobrou...

Den po dni

V červenci jsem se tu zmiňovala, že jsem si po letech začala znovu psát deník.
Zpočátku bylo, jak jinak, energie víc, za poslední týdny se moje zápisy ustálily na jednom až dvou týdně.
Nicméně i to považuji za úspěch.
Jedna věc je psát blog na počítači, kde je možná kdykoliv jakákoliv oprava. Ale psát si něco ručně do deníku - přiznávám, to mi jde podstatně hůř.
Popravdě nevím, jestli to zpětně někdy budu číst.
Z určitých období mám ve sklepě docela dost svazků, ale některé věci si ani přečíst nechci.
Tak v čem vidím momentálně největší přínos?
Možná určité utříbení myšlenek a především zaznamenání toho skutečného pocitu v danou chvíli - protože po čase si už pamatuji opravdu jen minimum.
O to víc závidím Davidovi.
Jeho fotodeník jsem tu už párkrát zmínila.
Kombinace skvělé fotky a dvojverší, které mě paradoxně častokrát dostane mnohem víc než samotný snímek.
Navíc ta pravidelnost... jedna radost denně.
Davidova vytrvalost a důslednost je obdivuhodná.
Proto jsem opravdu ráda, že výběr jeho deníkových záznamů vyšel knižně.
Den po dni si můžete koupit přímo u autora nebo v budoucnu tu.

Úterní

Normálně déšť moc nemusím.
Ale dnes mi to vůbec nevadí.
Ideální počasí na práci.
Na stole barevně.
Pomalu doskladňuji eshop vším, co jsem za poslední chvíli nestihla nafotit.
Každý den kousek.
Takže jestli jste něco vyhlíželi, sledujte fb, všechny novinky házím tam.
....
Díky všem, co jste se za mnou zastavili v Hradci.
Udělali jste mi opravdu radost.
Je hrozně fajn vidět ty tváře naživo a slyšet, že vás těší číst, co píšu.
Překvapila mě Miri, kterou virtuálně znám už spoustu let.
Úplně mě dojalo, když najednou vykoukla před stánkem.
...
Na jeden zátah jsem přečetla Tiché roky. Krása. Víc takových knížek....

National

Co nového?
Dokoukala jsem  Hru o trůny, přečetla Kar, vařila teplé večeře a udělala další várku jarních závitků. Protože nová závislost.
Odbyla jsem si zubaře a snad bude zase na nějaký čas pokoj. 
Našila jsem hromadu nových toaletek, ale ani jsem je ještě nestihla nafotit.
V sobotu budu se svým stánkem v Hradci Králové v art zóně festivalu Na jednom břehu.
Kdybyste náhodou měli cestu kolem.
Art and food zóna se nachází na Orlickém nábřeží a bude volně přístupná. Od 10,00 do 21,00 hod.
Mám nový hudební objev. Kapela National. A hlavně jejich poslední deska - Naprosto pohodový chillout, ideální k práci. Jedu na nich celý týden.
Tak hezkou dobrou noc.

...
Nová knížka, nový hrnek.
Malých radostí není nikdy dost.

Půlhodina

Přesně ta chvíle, kdy se povede na moment vypnout.
Vlézt si do postele s čajem a knížkou.
Naordinovala jsem si aspoň půlhodinu denně.
Půlhodinu, kdy zkusím odpočívat.
Moc se mi to nedaří, ale dnes odpoledne, když byly děti s tatínkem, tak jsem doťukla část práce a vyšlo to.
Nový Miloš Urban.
Jeho starší romány jsem četla jedním dechem.
Pravda, vždycky byly trochu morbidní, ale mám ráda styl jeho psaní.
Takže i když jsem teprve na začátku, jsem nadšená.
A užívám si lehce nostalgický pocit u každé stránky.
Jako bych byla zpátky na výšce a poprvé četla Sedmikostelí nebo Santiniho jazyk.
Jen kéž by těch půlhodinek bylo trošku víc...
...
A co vy, dokážete si přes den urvat aspoň chvíli pro sebe?

O samotě

Bývám ráda sama.
Vždycky jsem to tak měla.
Ale jen občas a ne moc dlouho.
Byly věci, které jsem si moc nedokázala představit, že bych mohla dělat sama.
Věci, které jsou přitom úplně normální.
Jít sama na koncert? Nepředstavitelné.
Sama na oběd? Raději nejíst.
Sama do kavárny?
Tak jako se učím si v některých momentech říct o pomoc nebo o společnost, tak se poslední dobou učím si vychutnat momenty, kdy jsem sama.
Takže oběd sama - žádný problém.
Kavárna s knížkou? Blaho.
Koncert? Někdy je to o tolik lepší, než se společností.
A pomalu tomu přicházím na chuť.
Jasně, nic se nemá přehánět.
Možná proto jsem si dnes dala pecku v podobě oslavy narozenin u kamarádů - takže cca 20 dětí a jeden byt.
....
Právě rozečtená knížka od Lucie a návrat milovaného espresso tonicu.
Slunko do očí, lehko na duši.

...

Jak už jsem dnes napsala u instagramového příspěvku - když jsou děti nemocné, je to ideální doba si uklidit doma. Což jsem si snažila udělat.
A pak si taky uklidit v hlavě - na čemž stále usilovně pracuji.
Minulý týden jsem měla doma Emu, včera a dnes to byl Kuba.
Ještě že byl mezitím ten víkend na načerpání sil...protože mám poslední dobou pocit, že ty mi dochází.
Proto je potřeba si zvedat náladu maličkostmi, třeba právě pohledem na uklizený kout doma.
I když je to jen ložnice, kam mají ti největší záškodníci (rozuměj Kuba a Ema) vstup zapovězen.
***
Čtenářské okénko.
Aneb co v lednu už opravdu dočtu.
Marka Váchu si dávkuju. A tuhle mám u postele už dlouho. Některé pasáže i třikrát.
Davida Hrbka jsem dostala od maminky, totiž Ježíška. Většinu povídek jsem už v minulosti četla, David je pravidelně sází na fb, ale jsou takové něžně nostalgické.
Veselí od Radky Třeštíkové čtu už od podzimu. A přiznávám, že mi moc nejede. Hrozně mě vytáčí hlavní hrdinka, tak knížku pořád odkládám. Ale na druhou stranu se neumím vzdávat, takže konec ledna, Jano...
No name svazek na fotce je další spolupráce Dity Pepe a Báry Baronové - Měj ráda sama sebe. Výpovědi vybraných žen o sebepřijetí. Silné. Dávkuji si to...

Čtu

Čtu hodně a ráda.
Kdyby to šlo, čtu mnohem víc.
Vždycky mám kolem sebe tak pět až šest rozečtených knížek, plus podobné množství půjčených.
(Ano Peti, mám tvoje Sebevraždy panen a Kači, tvoji jednu taky.... - třeba mě to veřejné přiznání donutí konečně knížky vrátit).
Hodně jsem v poslední době četla e-booky v tabletu, dokonce jsem se potupně dopracovala ke čtení knížek v mobilu. Ale pravda je, že na papírovou knížku to prostě nemá.
Miluju jak voní. (Tedy kromě té jediné - Neviditelného od Havlíčka z antikravriátu, který pořád po letech tak strašně smrdí...)
Jak listy šustí. Děti už jsou velké a otáčení listů je nebudí....
Takže co mám v současné době rozečteno?
Krkavčí matku Veroniku Hurdovou už sleduji dlouho. Ale ke koupi knížky mě dokopala až kamarádka.
Stačí jako recenze, že jsem třetinu knížky přečetla ještě ten den po rozbalení?
A i když spoustu textů z nám Verčina blogu, stejně jsem uronila nejednu slzu.
O Intimitě Báry Baronové ve spolupráci s fotografkou Ditou Pepe jsem se už zmiňovala.
Pravda je, že si knížku dávkuji. Jsou to hodně silné výpovědi žen s nelehkými osudy a přečíst ji naráz.....uf. Ale projekt skvělý a knížka mě hodně baví.
Do třetice rozhovor s Radkinem Honzákem, uznávaným českým psychiatrem. Dopručila mi ji maminka, které ji už rok vracím..cha, zase. Některé pasáže by měl číst každý a některé si pro jistotu čtu dvakrát.... Tady už mám dlouho dočteno, ale nějak se s ní nemůžu rozloučit.
Co byste mi doporučili vy?
Která knížka vás v poslední době zaujala?
Protože Vánoce za rohem:-))))

Olga a Rachel

Víkend ve znamení dvou silných příběhů.

Dvě hlavní ženské postavy, které rozhodně nejsou kladné.

Olga Hepnarová a Rachel Watsonová.

Dívku ve vlaku jsem doslova zhltla a musím říct, že se líbila. I když jsem už nějakou dobu tušila, kdo je vrahem a jak to asi všechno dopadne, nevadilo mi to. 

Hodně mě bavilo střídání pohledů jednotlivých postav a vůbec celá atmosféra knížky.

Takže za mě Paule Hawkinsové jo.

Na Olgu mě do kina vytáhla kamarádka.

Měla jsem strach.

Olžin osud jsem znala a tak jsem se bála, jak kamera uchopí její příběh.

A zvlášť její konec. Možná taky proto, že jsem v poslední době hodně přecitlivělá.

Když film skončil, bylo v celém kině ticho. 

Lidé se po chvíli mlčky zvedali a odcházeli.

Žádná hudba, jen dialogy a černobílý obraz.

Hodně statická kamera a dokumentární styl.

Možná zbytečně dlouhé sexuální scény.

Sonda do duše jedné ztracené dívky.

Dlouho mě žádný film tak nezasáhl.

Nebyl pozitivní, ale ani nezanechal pachuť.

A herečka excelovala. 

Budu o něm přemýšlet ještě pár dní. Minimálně.

Ráno

Pondělní ráno.
S Emou.
Každá se těší z něčeho jiného, ale radost máme obě.
Hlavně, že jsme spolu.
***
Pokus o zatím neidentifikované zvíře Ema zabavila.
Stále je ve fázi, kdy miluje a osvojuje si všechny plyšáky, miminka a cokoliv, co se dá chovat.
Sádru už rozhodně bílou nemám.
Včera na ní pracovaly dokoce tři děti zaráz. ( Máme nové fixy - takže to asi chápete:-)).
A já mám vedle novou knížku.
Takže až Ema usne....

Slečny

Jeden z mých vánočních dárků.
Koupený od Soni na Meat design.
Nemohla jsem to do Vánoc vydržet, zvlášť když jsem si ji už na místě pořádně prolistovala.
A teď, když už ji mám, si to užívám.
Slečny.
Spolupráce novinářky Barbory Baronové a fotografky Dity Pepe.
Znala jsem jen Ditu - její fotky mám moc ráda a společně s konceptem rozhovorů mi to přišlo jako skvělý nápad.
A funguje.
Proč slečny?
Prostě osudy žen, které se rozhodly, nebo byly životními cestami vedeny tak, aby zůstaly slečnami.
Plus k tomu ty krásné fotky.
Hodně mi to v něčem připomíná sérii knížek od Olgy Sommerové O čem sní ženy.
Mám tento typ knížek ráda.
Dokumentaristické.
Ze života...

Snídaně se Ziburou

Snídaní to začalo.
Nebo vlastně to začalo tím, že mi kdysi dávno moje sestra povídala, kterak byli na projekci fotek kluka, co šel pěšky do Jeruzaléma.
Poslechla jsem si a vypustila.
O nějaký půlrok později jsem se potkala na Peche s Kristýnou, která s sebou měla hrozně povědomého mladého muže.
Ale stále nic.
No a pak nějakými vnitřními pochody facebooku na mě o prázdninách vykoukl příspěvek od prince Ládíka (jak už mu doma říkáme) a já se málem smíchy potrhala.
A tak s námi nejdřív začal virtuálně snídat. Teda jen občas, to když jsme se s mužem potkali ráno u stolu a já mu z mobilu četla všechny ty děsně vtipné historky. U kterých jsem se nejvíc smála sama.
Takže když jsem zjistila, že má vyjít i knížka....bylo jasné. Tu musím mít.
Jenže před Vánoci si kupovat dárky sama pro sebe, no samozřejmě, dostane ji můj muž.
Už věnování mě úplně odpálilo. Prostě Ládík umí.
Když jsem pak v Ostravě na Meat design referovala Kristýně, jak s námi její muž snídá a jak bez jeho příspěvku není ten den tolik zábavný.... no, malinko jsem si přišla jako fanynka.
O to víc mě dostal můj muž u stromečku, když prohlásil, že tu knihu tak strašně moc chtěl, jenže byla všude vyprodaná. Ještě že tak. Nebo vlastně možná ani ne, protože je teď doma o ni docela bitka.
Pro vás, kdo neznáte, doporučuju.
Kdo znáte, jistě mi rozumíte.
Smíchu není nikdy dost.

Na severské vlně

Na severské vlně si jedu už pár dní.
Nejdřív to byla rozečtená detektivnka od Larse Keplera.
Potom si napsala o kabelku Jarka.
A nechtěla jen tak ledajakou.
Koupila si designovou utěrku švédských návrhářů a ta se přece na nádobí nehodí. Takže taška.
A u jejího šití jsem poslouchala čtvrtý díl Milénia.
Ideální kombinace...
Hezkou středu přeju:-)