| dbo:abstract
|
- Pláč a skřípění zubů (v originále starořecky ὁ κλαυθμὸς καὶ ὁ βρυγμὸς τῶν ὀδόντων – ho klaythmos kai ho brygmos tón odontón) je fráze popisující pekelné utrpení a objevující se původně v Novém zákoně, v kterém ji evangelisté Matouš a Lukáš připisují Ježíši Kristu. V Matoušově evangeliu je fráze obsažena šestkrát a v Lukášově evangeliu jen jednou. V rámci novozákonní biblické kritiky má své zastánce teorie, že fráze se objevuje v sbírce logií Q pouze jedinkrát a to v Ježíšově kázání o posledním soudu, zatímco zbylé výskyty v Matoušově evangeliu vznikly redakční prací jeho autora na textaci . Jako jeden z mála přímých popisů pekla se výraz stal středem pozornosti nejen biblické kritiky, ale i teologických a církevních výkladů o pekle. Zatímco v patristickém a scholastickém období převažoval doslovný výklad, který jej chápal jako popis tělesného trestu, později začal převažovat výklad metaforický. I tak jej jako Friedrich Nietzsche nebo Bertrand Russell používali jako doklad krutosti křesťanství. Jako metaforický popis žalostného stavu a utrpení se fráze, patřičně přeložena, uchytila v řadě evropských jazyků, byť používána třeba v žertovné nadsázce. (cs)
- Heulen und Zähneklappern (nach Luther) bzw. Heulen und Zähneknirschen (Einheitsübersetzung), griechisch ὁ κλαυθμὸς καὶ ὁ βρυγμὸς τῶν ὀδόντων, ist eine formelhafte Wendung, die zwei der Evangelisten Jesus Christus zuschreiben. Sie begegnet im Neuen Testament insgesamt siebenmal als Beschreibung der Qualen der in die Hölle Verdammten. Die Literarkritik vermutet ihren Ursprung in der Logientradition, wo sie wohl nur einmal in einer Rede Jesu vom Jüngsten Gericht auftrat; an fünf weiteren Stellen – stets im Rahmen von Gleichnissen – wurde sie demnach von Matthäus redaktionell eingefügt. Sie ist eine von nur wenigen konkreten Beschreibungen der Hölle in der Bibel und hat daher in der exegetischen Literatur einige Beachtung und vielfältige, sich teils widersprechende Deutungen erfahren. Wurde das Heulen und Zähneklappern in der patristischen und scholastischen Theologie und in der Frühen Neuzeit vielfach wörtlich als körperliche Bestrafung verstanden, so wird es in der jüngeren Theologie eher als metaphorisch zu deutender Ausdruck der Verzweiflung, der Selbstvorwürfe oder des Ausgesetztseins beschrieben. Gleichwohl haben religionskritische Philosophen wie Friedrich Nietzsche und Bertrand Russell die Wendung als Ausweis des strafenden, unerbittlichen Charakters der christlichen Botschaft gelesen. Als Redewendung, zumeist scherzhaft verwendet, ist die Phrase auch in der deutschen Umgangssprache geläufig. (de)
- Gnashing (חרק) of teeth (שנים) appears several times in the Old Testament, including three mentions in Psalms, one in Job and one in Lamentations. Lamentations says, of the Babylonian occupiers of Jerusalem, "שָֽׁרְקוּ֙ וַיַּֽחַרְקוּ־שֵׁ֔ן," "They hiss (שרק can also mean to weep) and gnash their teeth". In all OT cases except Psalms 112:10, the gnashing appears to be an act of persecution and not suffering. The phrase "(there shall be) weeping and gnashing of teeth" (in the original Greek ὁ κλαυθμὸς καὶ ὁ βρυγμὸς τῶν ὀδόντων) appears seven times in the New Testament as a description on the fate of the unrighteous ones at the conclusion of the age. It is thought to derive from a logion in the hypothetical Q source, which yielded Matthew 8:12 and Luke 13:28. The other five occurrences (Matthew 13:42, Matthew 13:50, Matthew 22:13, Matthew 24:51, and Matthew 25:30) are all within the context of parables and are widely held to be redactional additions by Matthew. Others, however, believe redactional theories of the parables are speculative at best, and offer little explanation as to the meaning of this phrase, and only speculate as to why Matthew and Luke included this apparently familiar saying. The phrase "gnash the teeth" is found in Acts 7:54, in the story of the stoning of Stephen. The phrase was an expression of anger of the Sanhedrin towards Stephen before the stoning. The phrase is also found as an idiomatic expression in colloquial English. Look up weeping and wailing and gnashing of teeth in Wiktionary, the free dictionary. "Gnashing of teeth" means grinding one's teeth together, having one's teeth set on edge, or biting down in pain, anguish, or anger. (en)
|
| rdfs:comment
|
- Pláč a skřípění zubů (v originále starořecky ὁ κλαυθμὸς καὶ ὁ βρυγμὸς τῶν ὀδόντων – ho klaythmos kai ho brygmos tón odontón) je fráze popisující pekelné utrpení a objevující se původně v Novém zákoně, v kterém ji evangelisté Matouš a Lukáš připisují Ježíši Kristu. V Matoušově evangeliu je fráze obsažena šestkrát a v Lukášově evangeliu jen jednou. V rámci novozákonní biblické kritiky má své zastánce teorie, že fráze se objevuje v sbírce logií Q pouze jedinkrát a to v Ježíšově kázání o posledním soudu, zatímco zbylé výskyty v Matoušově evangeliu vznikly redakční prací jeho autora na textaci . (cs)
- Heulen und Zähneklappern (nach Luther) bzw. Heulen und Zähneknirschen (Einheitsübersetzung), griechisch ὁ κλαυθμὸς καὶ ὁ βρυγμὸς τῶν ὀδόντων, ist eine formelhafte Wendung, die zwei der Evangelisten Jesus Christus zuschreiben. Sie begegnet im Neuen Testament insgesamt siebenmal als Beschreibung der Qualen der in die Hölle Verdammten. (de)
- Gnashing (חרק) of teeth (שנים) appears several times in the Old Testament, including three mentions in Psalms, one in Job and one in Lamentations. Lamentations says, of the Babylonian occupiers of Jerusalem, "שָֽׁרְקוּ֙ וַיַּֽחַרְקוּ־שֵׁ֔ן," "They hiss (שרק can also mean to weep) and gnash their teeth". In all OT cases except Psalms 112:10, the gnashing appears to be an act of persecution and not suffering. The phrase "gnash the teeth" is found in Acts 7:54, in the story of the stoning of Stephen. The phrase was an expression of anger of the Sanhedrin towards Stephen before the stoning. (en)
|
