Komunistická strana Číny
| Komunistická strana Číny | |
|---|---|
| 中国共产党 | |
 | |
| Datum založení | 1. červenec 1921 |
| Předseda | Si Ťin-pching |
| Generální tajemník |  Si Ťin-pching |
| Zakladatel | Čchen Tu-siou a Li Ta-čao |
| Sídlo | Čung-nan-chaj Peking |
| Ideologie | Marxismus-leninismus Maoismus(1945-1978) Tengův model Socialismus s čínskými rysy(1978-) |
| Politická pozice | krajní levice(historicky) |
| Mezinárodní org. | Mezinárodní komunistický seminář, Mezinárodní zasedání komunistických a dělnických stran |
| Mládežnická org. | Čínská komunistická liga mládeže Mladí pionýři Číny |
| Stranické noviny | Žen-min ž'-pao |
| Počet členů | 96 000 000 |
| Barvy | Červená, žlutá |
| Oficiální web | News on CPC |
| Vlajka strany | |
 | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Komunistická strana Číny (čínsky: 中国共产党; pinyin: Zhōngguó Gòngchǎndǎng; český přepis: Čung-kuo Kung-čchan-tang; zkratka: 中共) je zakládající a vládnoucí politickou stranou Čínské lidové republiky. Byla založena ve francouzské koncesi v Šanghaji roku 1921 čínskými revolucionářskými socialisty Čchen Tu-siouem a Li Ta-čaoem.[1][2] Od roku 1949, kdy její ozbrojené síly zvítězily v občanské válce nad nacionalisty, zastává rozhodující úlohu při řízení komunistické Čínské lidové republiky. Komunistická strana Číny (dále KS Číny) je druhou největší politickou stranou na světě s 90,6 milióny členů, hned po Indické lidové straně.[3][4] Současně je také vládou, které je odpovědná největší armáda světa.
Na sjezdu strany konaném každých pět let jsou zvoleni členové ústředního výboru, nejvyššího orgánu strany. Ústřední výbor dále volí členy politbyra ústředního výboru, stálého výboru politbyra ústředního výboru a generálního tajemníka ústředního výboru Komunistické strany Číny. Od roku 2012 je generálním tajemníkem Si Ťin-pching. Kromě KS Číny, jež je u moci, existuje v Čínské lidové republice dalších osm politických stran.[5]
Historie
[editovat | editovat zdroj]KS Číny vznikla v roce 1921 ve francouzské koncesi v Šanghaji jako ozvěna Hnutí čtvrtého května v 1919, během něhož se dostávaly k čínským intelektuálům myšlenky marxismu, anarchismu či západních ideologií. Zakladatelé KS Číny, Čchen Tu-siou a Li Ta-čao, považovali Říjnovou revoluci probíhající v carském Rusku jako příchod nové éry pro všechny utlačované země, tím pádem i Číny.[1][2][6] První národní sjezd KS Číny proběhl 23. – 31. července 1921, v té době měla KS Číny pouhých 50 členů.[7]
Členové KS Číny se společně s Kuomintangem účastnili tzv. Pochodu na sever. Avšak Čankajšek v rámci marginalizace komunistického postavení zajistil pomocí šanghajského podsvětí, tzv. Zeleného gangu, jejich odstranění.[2][7] Jistá část důležitých komunistických představitelů ale masakru unikla a došlo tak k transformaci politického zaměření KS Číny na zemědělce a vesničany. Následně v roce 1927 vznikla Čínská Rudá armáda.[6] Tímto prakticky došlo k deformaci městského organizačního aparátu, KS Číny přijala demokratický centralismus a založila politbyro, jež mělo nahrazovat funkci Stálého výboru ústředního výboru, čímž byla umožněna centralizace moci uvnitř strany.[8] V roce 1931 tak na popud Mao Ce-tunga a Ču Te vznikl sovět v Ťiang-si s hlavním městem Žuej-ťinem, jenž se zároveň stalo sídlem KS Číny.[9] V roce 1934 ale sovět zanikl a komunisté pod nátlakem vojsk Kuomintangu byly nuceni opustit provincii Ťiang-si a vydat se na sever, čímž začalo období známé jako Dlouhý pochod. Významným okamžikem v roce 1935 byla konference v Cun-i, během niž došlo k rozepři mezi představiteli KS Číny Otto Braunem, Čchin Pang-sienem a opozicí vedenou Mao Ce-tungem.[2] Následkem konference bylo uznání Mao Ce-tunga jakožto neformální vůdce a člena Stálého výboru politbyra. Dalším významným historickým mezníkem bylo založení Jen-anského sovětu ke konci roku 1935, po skončení Dlouhého pochodu. Jen-anský sovět, jenž se rozléhal v provinciích Šen-si, Kan-su a Ning-sia, se stal oblastí spadající pod kontrolu KS Číny s hlavním městem Jen-an. V tomto období taktéž došlo k formování druhé sjednocené fronty v reakci na japonskou invazi do Číny. V důsledku mezinárodní a vnitrostátní situace nakonec v roce 1949 vyhrála boj o pevninskou Čínu KS Číny v čele v Mao Ce-tungem a dala tak vzniku Čínské lidové republiky k 1. října 1949.[1][7]
Po smrti Mao Ce-tunga se moci ujal Teng Siao-pching a byl formálně přijat program „čtyři modernizace“.[1][10][11] Pod jeho vedením se politika prováděná KS Číny posunula směrem k socialismu s čínskými prvky a byla zahájena ekonomická reforma Číny. Toto však vyvolalo negativní ohlas ze strany maiostů i progresivních liberálů, což společně s dalšími faktory ve výsledku vedlo k demonstracím na náměstí Nebeského klidu v roce 1989.[11] Do roku 1981 byl předsedou KS Číny Chua Kuo-feng, poté se postu ujal Chu Jao-pang. Chu byl pak následně nahrazen ve funkci generálního tajemníka strany Čao C’-jangem v roce 1987.[12] Situace okolo demonstrací na náměstí Nebeského klidu napomohla Ťiang Ce-minovi, jakožto zastánci tvrdého potlačení demonstrací, k získání postu generálního tajemníka KS Číny v roce 1989. Dalším generálním tajemníkem KS Číny se v roce 2002 stal Chu Ťin-tchao.[13] Tato tzv. třetí a čtvrtá generace se snažila znovu přijít o řešením otázek sociálního charakteru, povzbuzení nacionalismu, technického rozvoje za účelem zajištění harmonizované socialistické společnosti. Současným generálním tajemníkem strany, zvoleným v roce 2012, je i současný prezident Si Ťin-pching.
Struktura
[editovat | editovat zdroj]
KS Číny je vládnoucí stranou Čínské lidové republiky určující směr národní politiky, kdy vláda a ozbrojené síly jsou podřízeny KS Číny. Nejvýznamnější osobou KS Číny je funkce generálního tajemníka ÚV KS Číny, kterou v současnosti zastává Si Ťin-pching společně s funkcí prezidenta a předsedy Ústřední vojenské komise.[3] Nejdůležitějším orgánem KS Číny je Sjezd KS Číny, během něhož jsou každých pět let voleni členové dalších orgánů KS Číny, včetně prezidenta a premiéra.[14]
Sjezd
[editovat | editovat zdroj]Sjezd KS Číny (čínsky: 中国共产党全国代表大会; pinyin: zhōngguó gòngchǎndǎng quánguó dàibiǎo dàhuì) je největším orgánem, jehož členové se schází jednou za pět let.[15] Sjezd KS Číny se většinou schází v období měsíce října nebo listopadu a místem konání je Velký sál lidu v Pekingu. V současnosti má orgán 2 980 členů, tento počet ale není pevně stanoven.[16] Mezi pravomoci sjezdu KS Číny patří volba členů do Ústředního výboru a Ústřední komise pro kontrolu disciplíny, přezkoumání zpráv vycházející jednání členů ústředního výboru a ústředního výboru disciplinární kontroly, projednávání a provádění stranických politik či revize stranické ústavy.[14] Nicméně diskuze související s těmito tématy jsou většinou projednávány před sjezdem.
Ústřední výbor
[editovat | editovat zdroj]Ústřední výbor KS Číny (čínsky: 中国共产党中央委员会; pinyin: zhōngguó gòngchǎndǎng zhōngyāng wěiyuánhuì) je orgánem, který provádí stranickou politiku v obdobích mezi zasedáními Sjezdu KS Číny. Ústřední výbor je povinen se scházet alespoň jednou ročně.[17] Členové jsou složeni z nejdůležitějších osobností zastupující provinční vlády, kdy jsou tito delegáti voleni ze 40 volebních jednotek včetně Hongkongu, Macaa a Tchaj-wanu. Dále také jsou členové vybíráni ze státních podniků, armády či veřejného sektoru.[14]
Politbyro
[editovat | editovat zdroj]Politbyro (čínsky: 中国共产党中央政治局; pinyin: zhōngguó gòngchǎndǎng zhōngyāng zhèngzhì jú) je orgánem KS Číny, který vykonává funkce a pravomoci Ústředního výboru, kdy poskytuje Ústřednímu výboru pracovní zprávy.[18] V Politbyru jsou rozhodnutí přijímána na základě konsensu, nikoliv na základě většinového hlasování.[19] Politbyro má v současnosti 25 členů, kdy většina z nich zastává důležité funkce na regionální či národní úrovni.[14] Politbyro se schází alespoň jednou měsíčně, je vždy svoláváno generálním tajemníkem ÚV KS Číny.
Stálý výbor politbyra
[editovat | editovat zdroj]Stálý výbor politbyra (čínsky: 中国共产党中央政治局常务委员会; pinyin: zhōngguó gòngchǎndǎng zhōngyāng zhèngzhì jú chángwù wěiyuánhuì) se schází alespoň jedenkrát týdně a jeho 7 členů projednává zásadní otázky na národní úrovni. Orgán byl založen na 8. národním sjezdu v roce 1958 a převzal politickou roli tehdejšího Sekretariátu KS Číny.[20][21]
Generální tajemník
[editovat | editovat zdroj]Povinnosti generálního tajemníka ÚV KS Číny (čínsky: 中国共产党中央委员会总书记; pinyin: zhōngguó gòngchǎndǎng zhōngyāng wěiyuánhuì zǒng shūjì) je svolávání zasedání Ústředního výboru politbyra, Politbyra a současně řídit práci Sekretariátu.[14][22] Generální tajemník ÚV KS Číny současně zastává funkce prezidenta a předsedy Ústředního výboru politbyra. Funkce generálního tajemníka KS Číny nahradila v roce 1982 funkci předsedy KS Číny.[23]
Ostatní orgány
[editovat | editovat zdroj]Sekretariát
[editovat | editovat zdroj]Sekretariát (čínsky: 中共中央办公厅秘书局; pinyin: zhōnggòng zhōngyāng bàngōng tīng mìshū jú) je odpovědný za provádění rozhodnutí Politbyra a Ústředního výboru politbyra. Sekretariát je veden generálním tajemníkem ÚV KS Číny a odpovídá také za koordinaci úkolů stanovených Politbyrem a řídí rutinní operacemi, například jednotlivými útvary, komisemi, novinami, apod.[14]
Ústřední vojenská komise
[editovat | editovat zdroj]Ústřední vojenská komise (čínsky: 中央军事委员会; pinyin: zhōngyāng jūnshì wěiyuánhuì) vydává směrnice týkající se Čínské lidové osvobozenecké armády, včetně jmenování vedoucích pozic, rozmístění vojsk, kontrola jaderných zbraní, armádního rozpočtu, apod.[14][15]
Malé vedoucí skupiny
[editovat | editovat zdroj]Malé vedoucí skupiny (čínsky: 领导小组; pinyin: lǐngdǎo xiǎozǔ) jsou platformou poskytující konzultační a koordinační podporu, která formuje rozhodnutí členů strany k nalezení konsensu o otázkách týkající se politiky, armády a vlády.[14][19] Příkladem malých skupin může být Malá vedoucí skupina pro finanční záležitosti, Malá vedoucí skupina pro hospodářské záležitosti, atd.[19]
Ústřední komise pro kontrolu disciplíny
[editovat | editovat zdroj]Ústřední komise pro kontrolu disciplíny (čínsky: 中国共产党中央纪律检查委员会; pinyin: zhōngguó gòngchǎndǎng zhōngyāng jìlǜ jiǎnchá wěiyuánhuì) odpovídá za vymáhání práv a předpisů uvnitř strany, současně je vedoucí výborem v boji proti korupci.[24][25]
Sjezdy a velikost strany
[editovat | editovat zdroj]Komunistickou stranu Číny tvořila při založení (v červenci 1921) malá skupina, delegáti I. sjezdu zastupovali přes 50 členů strany. Početnost strany postupně rostla, na tisíc členů roku 1925, necelých 58 tisíc roku 1927, 40 tisíc roku 1928 a stoupl na 1,2 miliónu roku 1945. Po získání moci a založení Čínské lidové republiky roku 1949 velikost strany několikanásobně vzrostla.
Roku 2007 podle čínských státních médií měla KS Číny 73 miliónů 360 tisíc členů.[26] Do konce roku 2010 jejich počet vzrostl na 80 269 000, přičemž v roce 2010 21,017 miliónu osob požádalo o vstup do strany, 3,075 bylo přijato a 801 tisíc zemřelo nebo stranu opustilo; ze členů strany bylo 22,5 % žen a 6,6 % příslušníků národnostních menšin.[27]
| Sjezd | Počet členů | |
|---|---|---|
| Pořadí | Datum | |
| I. | 1921 | přes 50 |
| II. | 1922 | 195 |
| III. | 1923 | 420 |
| IV. | 1925 | 994 |
| V. | 1927 | 57 967 |
| VI. | 1928 | 40 000 |
| VII. | 1945 | 1 210 000 |
| VIII. | 1956 | 10 730 000 |
| IX. | 1969 | 22 000 000 |
| X. | 1973 | 28 000 000 |
| XI. | 1977 | 35 000 000 |
| XII. | 1982 | 39 650 000 |
| XIII. | 1987 | 46 000 000 |
| XIV. | 1992 | 51 000 000 |
| XV. | 1997 | 59 000 000 |
| XVI. | 2002 | 66 000 000 |
| XVII. | 2007 | 73 000 000[28] |
| XVIII. | 2012 | 82 600 000 |
| XIX. | 2017 | 89 000 000[29] |
| XX. | 2022 | 96 000 000[30] |
Devět komentářů ke komunistické straně
[editovat | editovat zdroj]Mezinárodní mediální skupina The Epoch Times 19. listopadu 2004 zveřejnila sérii článků nazvanou Devět komentářů ke komunistické straně.[31] Dokument podává necenzurovanou historii Komunistické strany Číny, která hovoří o její povaze, o tom, jak se postavila proti tradičním formám čínské kultury, o vztazích mezi členy strany a vyjmenovává zločiny, kterých se dopustila.
Měsíc po zveřejnění dokumentu se ve světě zvedla vlna událostí. Někteří Číňané založili Centra pro vystupování z KS Číny a také vzniká lidové hnutí zvané „Tuidang“,[32] které se rozšířilo po celé Číně a zpochybňuje její dosavadní status quo. V důsledku vlivu hnutí Tuidang začaly tisíce Číňanů vystupovat z KS Číny a jejích spřízněných organizací.
Soudní procesy proti vůdcům strany
[editovat | editovat zdroj]11. listopadu 2009 přijal po dvou letech vyšetřování španělský soudce Ismael Moreno žalobu za genocidu a mučení. Mezi obviněnými figuruje pět vysokých představitelů Komunistické strany Číny, kteří se mají zodpovídat za svou roli při pronásledování duchovní praxe Fa-lun-kung. Poprvé soud uznal kampaň proti Fa-lun-kungu za odpovídající definici genocidy z hlediska právního. Mezi obviněnými je i bývalý vůdce Číny, Ťiang Ce-min, Luo Kan – bývalý ředitel Úřadu 610, Po Si-laj – bývalý ministr obchodu, Ťia Čching-lin – čtvrtý nejvýše postavený člen Strany a Wu Kuan-čeng – předseda interního disciplinárního výboru strany.[33][34][35]
21. prosince 2009 vynesl argentinský soudce Octavio Araoz de Lamadrid z Federálního soudu č. 9 rozsudek v historickém procesu se dvěma bývalými čelními čínskými funkcionáři. Bývalý předseda komunistické strany Číny Ťiang Ce-min a šéf Úřadu 610 Luo Kan byli souzeni za svoji zodpovědnost ve stále probíhajícím pronásledování milionů praktikujících duchovní disciplíny Fa-lun-kung ze strany čínského komunistického režimu. Součástí rozsudku je i nařízení k zadržení obou funkcionářů, kteří se v současnosti nacházejí v Číně. Pokud obvinění vycestují do země, která má s Argentinou smlouvu o vydávání zločinců, musí být zadrženi a převezeni do Argentiny, aby byli postaveni před soud a poskytli prohlášení na svou obhajobu. Rozhodnutí soudu představuje historický precedent.[36][37]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b c d BAKEŠOVÁ, Ivana, Ondřej KUČERA a Martin LAVIČKA. Dějiny Čínské lidové republiky (1949–2018). 2019. Olomouc: Nakladatelství Lidové noviny, 2019, 448 s. ISBN 978-80-7422-596-3.
- ↑ a b c d FAIRBANK, John King. Dějiny Číny. 2010. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010, 696 s. ISBN 978-80-7422-007-4.
- ↑ a b 陈子琰. CPC members exceed 90 million - Chinadaily.com.cn. www.chinadaily.com.cn [online]. [cit. 2020-05-16]. Dostupné online.
- ↑ INDIA, Press Trust of. BJP's strength to rise by 70 million, totalling 180 million: J P Nadda. Business Standard India. 2019-08-29. Dostupné online [cit. 2020-05-16].
- ↑ Political Parties and Social Organizations. www.fmprc.gov.cn [online]. [cit. 2020-05-16]. Dostupné online.
- ↑ a b BAKEŠOVÁ, Ivana. Čína ve XX. století díl. 1. 2001. Olomouc: Univerzita Palackého, 2001, 126 s. ISBN 80-244-0251-3.
- ↑ a b c The 1st National Congress of the Chinese Communist Party, Representatives of the First National Congress of The Communist Party of China (CPC). web.archive.org [online]. 2017-12-22 [cit. 2020-05-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-12-22.
- ↑ LEUNG, Pak-Wah. Historical dictionary of revolutionary China, 1839-1976. [s.l.]: New York : Greenwood Press 594 s. Dostupné online.
- ↑ MIN, M. A. O. Establishment of the New China: Topic 3 of the Selected Topics from The Revival of China. [s.l.]: Mao Min 653 s. Dostupné online. (anglicky) Google-Books-ID: ghBEDwAAQBAJ.
- ↑ BAKEŠOVÁ, Ivana. Čína ve XX. století díl. 2. 2003. Olomouc: Univerzita Palackého, 2001, 218 s. ISBN 80-244-0611-X.
- ↑ a b NAUGHTON, Barry. The Chinese Economy: Transitions and Growth. 2007. Cambridge: The MIT Press, 2007, 544 s. ISBN 978-0262640640.
- ↑ ROBERTS, J.A.G. A History of China. 2011. New York: Palgrave, 2011, 389 s. ISBN 978-0230249844.
- ↑ YANG, Zhiyong. Prospects for tax reform in China following the 18th CPC National Congress. China Finance and Economic Review. 2015-12, roč. 3, čís. 1. Dostupné online [cit. 2020-05-16]. ISSN 2196-5633. DOI 10.1186/s40589-015-0022-7.
- ↑ a b c d e f g h THE US-CHINA BUSINESS COUNCIL. China’s 2017 Communist Party Leadership Structure & Transition. [online]. The US-China Business Council [15.4.2020]. Dostupné z: https://www.uschina.org/sites/default/files/chinas_2017_communist_party_leadership_structure_transition_updated.pdf.
- ↑ a b BLOG, Fairbank Center. INFOGRAPHIC: How the CCP Rules, a Guide to China’s Leaders of Party and State. Medium [online]. 2019-06-07 [cit. 2020-05-16]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ China elects 2,980 deputies to national legislature - Xinhua | English.news.cn. www.xinhuanet.com [online]. [cit. 2020-05-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-03-04.
- ↑ CHINA BANKING NEWS. Central Committee of the Chinese Communist Party（中国共产党中央委员会）. [online]. 2020 [cit. 2020-4-26]. Dostupné z: http://www.chinabankingnews.com/wiki/central-committee-of-the-chinese-communist-party-%EF%BC%88%E4%B8%AD%E5%9B%BD%E5%85%B1%E4%BA%A7%E5%85%9A%E4%B8%AD%E5%A4%AE%E5%A7%94%E5%91%98%E4%BC%9A%EF%BC%89/.
- ↑ International Department Central Committee of CPC. web.archive.org [online]. 2012-07-16 [cit. 2020-05-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-07-16.
- ↑ a b c MILLER, Lyman H.. Hu Jintao and the Party Politburo. China Leardership Monitor, Vol: Winter 2009, No. 9, pp. 1 – 11. [cit. 2020-4-22]. Dostupené z: https://media.hoover.org/sites/default/files/documents/clm9_lm.pdf.
- ↑ LI, Cheng. Intra-Party Democracy in China: Should We Take It Seriously? China Leadershop Minitor, Vol: Fall 2009, No. 30, pp. 1- 14. Dostupné z: https://www.brookings.edu/wp-content/uploads/2016/06/fall_china_democracy_li.pdf.
- ↑ ALBRAMI, Regina; MALESKY Edmund and Yu ZHENG. Accountability and Inequality in Single-Party Regimes: A Comparative Analysis of Vietnam and China. University of California Press, 2008. Dostupné z: http://www.sscnet.ucla.edu/polisci/cpworkshop/papers/Malesky.pdf.
- ↑ 16th National Congress of the Communist Party of China, 2002. web.archive.org [online]. 2007-10-18 [cit. 2020-05-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2007-10-18.
- ↑ Chinese Communist Party | political party, China | Britannica.com. web.archive.org [online]. 2019-10-02 [cit. 2020-05-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-10-02.
- ↑ China Hints at Domestic Role for National Security Commitee. web.archive.org [online]. 2013-11-22 [cit. 2020-05-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-11-22.
- ↑ PANDA, Ankit. What Will China’s New National Security Council Do?. thediplomat.com [online]. [cit. 2020-05-16]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ China Radio International - Čínský rozhlas pro zahraničí. Počet členů KS Číny v celé zemi překročil 73 milionů 360 tisíc [online]. Beijing: 2007-10-08 [cit. 2012-02-19]. Dostupné online.
- ↑ XIONG, Tong. China's Communist Party members exceed 80 million [online]. Beijing: Xinhua, 2011-06-24 [cit. 2012-02-19]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ International Department of Central Committee of CPC. Party Congresses [online]. Beijing: [cit. 2012-02-19]. Kapitola The Seventeenth National Congress. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-02-03. (anglicky)
- ↑ 19th CPC National Congress. www.xinhuanet.com [online]. [cit. 2020-05-16]. Dostupné online.
- ↑ LIANG, Xinlu. How are China’s 20th Communist Party congress delegates chosen?. South China Morning Post [online]. 2022-10-11 [cit. 2022-10-15]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Devět komentářů ke komunistické straně [online]. The Epoch Times (Da Ji Yuan, Velá Epocha) [cit. 2011-10-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-09-27.
- ↑ Tuidang - část 1: Proč 100 milionů Číňanů vystoupilo z KS Číny? [online]. New TAng Dynasty Television [cit. 2011-10-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04.
- ↑ Spanish Judge Calls Top Chinese Officials to Account for Genocide [online]. canadafreepress.com [cit. 2010-02-02]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Spanish court indicts Chinese officials for genocide [online]. secretchina.com [cit. 2010-02-02]. Dostupné online. (anglicky)[nedostupný zdroj]
- ↑ Španělsko bude soudit vysoké čínské představitele za genocidu [online]. theepochtimes.com (Velká Epocha) [cit. 2010-02-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-11-26.
- ↑ Argentine judge asks China arrests over Falun Gong [online]. reuters.com [cit. 2010-01-10]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Argentinský soudce vydal příkaz k zadržení bývalých čínských pohlavárů za genocidu Falun Gongu [online]. theepochtimes.com (Velká Epocha) [cit. 2010-01-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-02-02.
