Jeruzalémské království

Šablona:Infobox zaniklý stát Jeruzalémské království (starofrancouzsky Roiaume de Jherusalem, latinsky Regnum Hierosolimitanum) bylo křižáckým státem, založeným ve Svaté zemi po první křížové výpravě roku 1099. Nové křesťanské království mělo uzavřená spojenectví se západoevropskými monarchiemi a v porovnání s nimi bylo relativně malým a slabým státem, který musel být často ekonomicky a vojensky podporován z Evropy. Po pádu Edesského hrabství do rukou mosulského atabega Zengího byla roku 1146 vyhlášena papežem Evženem III. druhá křížová výprava na obranu Svatého hrobu. Tato výprava vytáhla a oblehla Damašek, ale skončila neslavně. 4. července roku 1187, osmdesát osm let od dobytí Jeruzaléma křižáky sultán Saladin porazil krále Guye de Lusignan v bitvě u Hattínu a poté zahájil velkou ofenzívu proti křižákům v Levantě. Následně byla z Evropy vypravena třetí křížová výprava, které se účastnil také anglický král Richard I. Lví srdce, král Francie Filip II. August či římsko-německý císař Friedrich I. Barbarossa. Křížová výprava trvala tři roky a Evropané dobyli zpět palestinské pobřeží, na ostatní dříve křižácké državy v Zajordánsku a samotný Jeruzalém už však vojensky nestačili. Jeruzalémské království bylo zredukováno na malý pás země při středomořském pobřeží, ovládající jen několik měst a s novým hlavním městem Akkonem, dokud nebylo roku 1291 definitivně vyvráceno mamlúckým sultánem Kálilem.

Království zabíralo území dnešního Izraele, západního břehu Jordánu a pásma Gazy. K němu náležela také území dnešního Libanonu na severu, sinajské pouště na jihu a část dnešního Jordánska a Sýrie. Křižáci se rovněž pokusili rozšířit své državy o území fátimovského Egypta, ale neúspěšně. Palestinští křižáci byli silně vázáni na své nejbližší sousedy, především na Arménské království v Kilíkii a Byzantskou říši díky nimž se latinští křižáci částečně „orientalizovali“.

Vznik království a raná historie

Dobytí Jeruzaléma křižáky roku 1099

Godefroi z Boulloinu jako Ochránce svatého hrobu

V roce 1095 papež Urban II. na koncilu v Clermontu vyhlásil první křížové tažení proti nevěřícím, s cílem pomoci východním křesťanům v boji proti postupu Seldžuckých Turků v Anatolii. Nicméně Svatá země se stala hlavním cílem zájmu této vojenské výpravy. Následně bylo vypraveno tažení na východ a vrcholem kruciáty bylo dobytí Jeruzaléma v červenci 1099.

Ještě před samotným dobytím města se mezi křižáky rozhořel spor o budoucím statutu Jeruzaléma. Především rytíři zastávali názor, že by měl být zvolen regulérní král, kdežto duchovenstvo oponovalo, že vláda by měla být ryze teokratická. Do sporu o to, komu město připadne a stane se vládcem Jeruzaléma se dostali dva přední vůdci první křížové výpravy: dolnolotrinský vévoda Godefroi z Bouillonu a Raimond IV. de Saint-Gilles, hrabě z Toulouse. Ve prospěch Raimonda IV. vypovídalo jeho veliké bohatství a ostatní křižácké vůdce zastiňoval svým věkem a zkušenostmi, kromě toho se blízce přátelil se zemřelým papežským legátem Adhémarem z Le Puy, který požíval mezi účastníky výpravy velké vážnosti. Avšak Raimond IV. se neosvědčil jako vojevůdce a u normanských účastníků výpravy nebyl oblíben a nepodpořila ho ani část vlastních vojáků, která se po dobytí Jeruzaléma chtěla vrátit zpět do Evropy. Přesto byl však svolaným koncilem biskupů a vysoké šlechty trůn Ramondovi nabídnut a hrabě z Toulouse jej k nemalému překvapení odmítl a prohlásil, že jediným králem Jeruzaléma může být jen Kristus. Koncil se proto obrátil na jeho soka Godefroie. Ten nabídku přijal, ale odmítl titul „král“ a přijal pouze titul Ochránce Svatého hrobu (latinsky Advocatus Sancti Sepulchri) s odůvodněním, že by nikdo neměl nosit zlatou korunu ve městě, kde Kristus nosil korunu z trnů. Raimond byl však tímto Godefroiovým vítězstvím pobouřen a odmítl uznat jeho autoritu. Tím si Raimond proti sobě popudil i své stoupence a následně i s vojskem odtáhl z Jeruzaléma do Jericha. Novým jeruzalémským arcibiskupem byl zvolen vzdělaný, avšak arogantní a nepopulární Arnoul de Chocques.

Když se Godefroi ujal vlády, musel se postavit bezprostřední hrozbě v podobě mohutné egyptská armády pod velením vezíra al-Afdala, který táhl znovudobýt Jeruzalém. Znesváření evropští rytíři se tak znovu sjednotili a vytáhli s dvanátci tisíci rytíři a devíti tisíci pěšími vojáky Egypťanům vstříc. Al-Afdal, který si byl svou převahou jist, s tažením otálel a vyčkával na egyptské loďstvo, které mělo armádu zásobovat. Křižáci však muslimům vytáhli naproti a přepadli časně zrána dvojnásobné nepřátelské vojsko, ve kterém propukla panika. Egypťané se s velkými ztrátami dali na ústup k pevnosti Askalon. a samotnému al-Afdalovi se podařilo z bitvy uprchnout. Tímto vítězstvím bylo křižácké vítězství završeno a Jeruzalémské království zajištěno.

Na počátku roku 1100 se křižáci vypořádávali s místními arabskými emíry, kteří odmítli uznat křižáky za své lenní pány. Godefroi z Bouillonu vytáhl na jaře roku 1100 na pomoc galilejskému knížeti Tankredoviovi do Zajordánska, které si tak podrobili. Na cestě zpět do Jeruzaléma dostal Godefroi zprávu o připlutí veliké benátské flotily. Ochránce Svatého hrobu proto spěchal do města Jaffa, aby se setkal s Benátčany, s nimiž dohodl vojenskou pomoc. Godefroi poté těžce onemocněl a odjel jen s malým oddílem do Jeruzaléma, zatímco všichni jeho velitelé, mezi nimiž byl také nový jeruzalémský patriarcha Daimbert z Pisy, i vojskem posíleným o benátské posily, vytáhli na přístav Haifa. 18. července 1100 jeruzalémský vládce Godegfroi zemřel a velitel jeho posádky vyslal urychleně poselstvo do Edessy ke Godefroiovu bratrovi Balduinovi z Boulogne, aby se dostavil do Jeruzaléma a převzal dědictví. O smrti Godefroie se v ležení před Haifou dozvěděl i patriarcha Daimbert z Pisy, který měl své vlastní ambice. Patriarcha napsal dopis knížeti Bohemundovi z Antiochie a žádal jej, aby co nejdříve za ním přijel a zárověň v dopise jako jeruzalémský patriarcha Balduinovi zakázal cestu do Jeruzaléma. Bohemund z Tarentu však Daimbertův dopis nikdy nedostal a nedlouho potom byl při menší potyčce s Turky zajat. Balduin z Boulogne v Edesse zatím jmenoval svého bratrance Balduina Le Bourg svým nástupcem a 2. října se vydal do Jeruzaléma. Patriarcha Daimbert zatím marně očekával příjezd svého spojence z Antiochie, kterého se nedočkal, namísto něj přijel Balduin, který byl uvítán poutníky i svými krajany z Lotrinska. Poražený Daimbert proto ustoupil do kláštěra na hoře Sion. Balduin ho později pozval do města a potvrdil ve funkci patriarchy, čímž urovnal vztahy a Daimbert ho o vánocích roku 1100 korunoval králem.

Korunovace prvního jeruzalémského krále Balduina I.

Král Balduin I. úspěšně rozšířil území svého státu; dobyl přístavní města Akkon (1104) a Bejrút (1110). V roce 1111 křižácké Zámoří navštívil jako poutník první evropský panovník - norský král Sigurd, zvaný od té doby Jorsalfar, ve staré norštině Jórsalafari - (ten, jenž táhl do Jeruzaléma) a zůčastnil se také spolu s křižáky obléhání Sidonu, který po tříměsíčním obléhání kapituloval. Tím křižáci ovládli s výjimkou přístavu Tyru celé palestinské pobřeží.

Balduin také používal svůj status lenního pána pro další křižácké státy na severu, Edesské hrabství (které založil), Antiochijské knížectví a po dobytí Tripolisu v roce 1109 také Tripolské hrabství. Úspěšně odrazil muslimské útoky z Egypta v několika bitvách u Ramly i na dalších místech na jihovýchodě země a v roce 1113 také útoky z mezopotámského Mosulu a syrského Damašku. Naopak sám Balduin I. svou politiku zaměřil expanzivním směrem a často útočil na arabská území, která neváhál drancovat. Jeho tvrdý postup se dočkal ocenění dokonce i od zástupců církve, se kterou byl (v čele s patriarchou Daimbertem) většinou ve sporu.

Počet obyvatel západního ritu, kterých bylo ve Svaté zemi v předkřižáckých dobách velmi málo, začal stoupat a další posily pro nové království přinesla křížová výprava z roku 1101. Italské městské státy jako Benátky, Pisa, či Janov začali v křižáckých státech hrát důležitou roli. Italské loďstvo pomáhalo křižákům dobýt palestinské přístavy, za což jim byly pod jejich autonomii uděleny v těchto městech obchodní čtvrti a Italové dále pomáhali se zvyšováním latinské populace. Po vojenském tažení do Zajordánska v roce 1115 byl znovu zalidněn Jeruzalém, a to především křižáckými osadníky z Evropy a domorodými křesťany. Jeruzalémské království nicméně nikdy nepřekonalo svou velikou geografickou vzdálenost od západní Evropy a jeho východní hranice nebyla ideální pro obrannou linii. Většina území, které v této době jeruzalémský král ovládal, se nacházela v pásu území mezi středozemním mořem a řekou Jordán. Země za ní byli častým dějištěm nájezdů a šarvátek.

V roce 1118 zemřel král Balduin I., aniž by zanechal dědice. Jeho místo proto zaujal jeho bratranec, hrabě z Edessy, Balduin Le Bourg, který na trůn nastoupil jako Balduin II. Ten se rovněž ukázal být schopným vládcem, a také úspěšně bránil království před invazí seldžuckých Turků a fátimovských Egypťanů a dále rozšiřoval území Jeruzalémského království.

Benátská námořní podpora Frankům umožnila uvažovat o útoku na některou z posledních arabských enkláv na palestinském pobřeží. V patrnosti přicházela města Askalon či Tyros. Město Askalon bylo strategicky významné, ale pro obchod jen okrajové místo, avšak Tyros byl bohatým obchodním střediskem. Benátčané proto prosadili útok právě na Tyros a ten skutečně v roce 1124 padl. Benátští obchodníci ve městě získali vlastní čtvrť, kostely a soudní samosprávu.

Během vlády Balduina II. vznikly ve Svaté zemi první rytířské řády a dále se prohloubil vliv Jeruzaléma nad křižáckými státy Edessou a Antiochií, kde se Balduin II. stal regentem za jejich indisponované vládce. Ačkoliv sám král byl během své vlády několikrát poražen a zajat Seldžuky, jeho regentství i vláda v Jeruzalémě tím neutrpěla. Balduinovy dcery byly poté provdány do vládnoucích rodů v Antiochijském knížectví a Tripolském hrabství, zatímco jeho nejstarší dcera po Balduinově smrti v roce 1131 zdědila korunu v Jeruzalémě. Královskému dvoru bylo jasné, že princezna Melisenda nemůže vládnout sama, a tak se jí snažili zajistit dobrý sňatek. Obrátili se proto na francouzského krále Ludvíka VI., aby nějakého vhodného kandidáta na jeruzalémský trůn vybral. Ludvík VI. jako jeruzalémského krále doporučil Fulka V., hraběte z Anjou a hlavu mocného rodu Anjouovců.

Život v raném království

Jeruzalém v dobách křížových výprav

Osídlování Zámoří

Stabilní složkou palestinského obyvatelstva byli vždy venkované. Odhaduje se, že v tehdejší době žilo na vesnicích zhruba čtvrt milionu lidí, převážně domorodců. Venkované byli převážně muslimové, avšak v okolí Betléma, Ramly, Ghazzy, Keraku a východní Galileji převažovali křesťané. Okolí nově zakládaných křižáckých hradů bylo osidlováno křesťanským obyvatelstvem, které mělo zvláštní výsady i povinnosti: směli se označovat měšťané a odváděli část úrody a část z kořisti, kterou získali na muslimech - což znamená, že byli kromě rolníků také vojáky.

Po dobytí Svaté země křižáky se složení obyvatelstva ve městech velmi změnilo. Po první křížové výpravě zůstalo na Blízkém východě odhadem asi 10 000 křižáků - poutníků a malý počet rytířů. Bylo tedy nutné získat pro nové království nové osadníky z Evropy. Na konci osmdesátých let 12. století žilo v Zámoří (Zámoří, francouzsky Outremer bylo označení pro křižácké státy ve východním Středomoří) 90 000 až 120 000 Evropanů. Západní osadníci zalidňovali především velká přístavní města, zejména Akkon (které mělo odhadem až 40 000 obyvatel) a Tyros (30 000 obyvatel). Osídlení vyvražděného Jeruzaléma již bylo složitější. Nebyl obchodním centrem ani střediskem řemeslné výroby. Navíc nové osadníky odrazovalo jeho nehostinné pouštní okolí. Jeruzalémští králové se proto snažili kolonisty lákat k osídlení města mimořádnými privilegii. V době bitvy u Hattínu měl Jeruzalém přibližně 20 000 obyvatel. Ostatní města byla nesrovnatelně menší a navzdory tomu, že Latinové tvořili asi čtvrtinu všeho obyvatelstva v zemi, tak ve městech tvořili jádro osídlení.

Životní styl zámořských Franků

Křižáci, kteří se ve Svaté zemi usadili, postupně přijali životní styl místních lidí. Začali se oblékat jako Levantinci, když hrubé lněné oděvy vyměnili za lehké vzdušné plátno. Někteří Latinové si nechali narůst plnovous jako Řekové či Syřané, jiní se holili. Rovněž se Evropané přizpůsobili místnímu stolování, například začali používat příbory. Avšak narozdíl od rodilých Arabů a Řeků, kteří jedli po vzoru starých Římanů, Frankové u jídla zasedali ke stolu. Kronikář první křížové výpravy Fulcher ze Chartres napsal:

Skalní dóm v chrámové části v Jeruzalémě, vybudován roku 691 na rozkaz chalífy Abd al-Malika byzantskými staviteli. Křižáci nesprávně pokládali Skalní dóm za Šalomounův chrám

„My, kdož jsme byli Occidentálci (západní přistěhovalci, též zvaní Latinové či Frankové; Occident je slovo pocházející z latiny a znamená západ, je antonymem ke slovu Orient - východ) jsme se nyní stali Orientálci. Původní Říman nebo Frank se zde stal Galilejcem nebo Palestincem. A člověk, který žil v Remeši nebo Chartres, se nyní cítí být občanem Tyru nebo Akkonu. Již sme zapoměli na místa, kde jsme se narodili. Mnozí z nás je již neznají, nebo o nich určitě nehovoří. Někteří z nás již mají v této zemi své domy a svoje sluhy, kteří jim patří jakoby dědičným právem. Jiní se oženili s ženou, která není jejich krajankou, ale je to třeba Syřanka, Arménka nebo dokonce Saracénka, jíž se dostalo milosti křtu. Kdo zde byl původně cizincem, je dnes rodákem.“

Evropské státy a Blízký východ kolem roku 1142

Přesto však se úplně nevzdali své evropské identity. Palestinští Frankové se i nadále dorozumívali starou francoužtinou (latina byla jazykem vzdělanců, duchovenstva a úředních spisů) a dále se hlásili ke katolickému vyznání. Ztratili však také vyhraněný náboženský fanatismus a nenávist vůči jinověrcům, kterou oplývali nově příchozí poutníci. Ti také při pohledu na životní úrověň svých domorodých krajanů nevycházeli z údivu. Naopak návštěvníci z východu i domorodí Arabové na Franky pohlíželi stále jako na barbary. Rovněž mezi západní a místní kulturou nedošlo k žádnému splynutí. Křižáci se většinou o muslimskou kulturu nezajímali a jejich západní zvyklosti domácí kulturní život neovlivnily.

Na vysoké úrovni byla v Jeruzalémském království lékařská péče. Evropští lékaři získávali znalosti a zkušenosti od pokročilejších Židů a Arabů a v raných letech křižáckého království dávali Frankové přednost místním lékařům před svými krajany. Kronikář William z Tyru napsal:

„(Frankové) pohrdají znalostmi a praxí našich latinských lékařů a věří jen Židům, Samaritánům, Syřanům a Saracénům.“

V Jeruzalémě se nacházely čtyři nemocnice a vlastní nemocnici měla i ostatní velká města jako Akkon, Nábulus, Askalon, Jaffa a Tyros. Každá nemocnice měla čtyři lékaře a čtyři ranhojiče. Většinu nemocnic spravoval Řád Johanitů, jehož posláním byla především péče o křesťanské poutníky.

Evropané a život ve městech

Neurozené evropské obyvatelstvo bylo na Východě ve dvojí pozici: vůči křižáckému panstvu bylo poddanými a vůči domorodcům vládnoucí třídou. Neurození Latinové pocházeli ze všech koutů Evropy a rychle se zdejším podmínkám přizpůsobili. Tito obyvatelé žili většinou ve městech, kde získali status měšťanů (francouzsky bourgeois), kteří směli vlastnit nemovitý majetek, ale toto postavení mohli získat v rámci některých privilegií, i když se usadili na venkově kolem nově zakládaných hradů. Měšťané byli sice příslušníci sociální třídy, avšak nepředstavovali svobodný stav.

V čele města stála Městská rada (latinsky Curia Burgensium, francouzsky Cour des Bourgeois), kterou jmenoval pán města a v jejíž čele stál vikomt. V kompetenci Městské rady bylo také soudit východní křesťany a muslimy. V přístavních městech zasedaly soudy pro námořní zaležitosti - Cour de la Mer. Ve velkých obchodních střediscích měli rozsáhlá priviliegia italští kupci, kteří měli vlastní samosprávu, kostely s duchovním nezávislým na místní církvi. Toto postavení však nebylo ve všech městech stejné a v jednotlivých městech se lišilo. Nejvýznamější postavení měli v křižáky kontrolovaných městech obchodníci z Janova, Benátek, Pisy, ale i z Marseille a Amalfi.

Muslimové a východní křesťané

Arabští obchodníci s otroky

Muslimové tvořili majoritní vrtvu obyvatelstva na venkově, zatímco z města byli vyhnáni. Většina z nich se hlásila k šíitskému islámu a uznávala fátimovského chalífu v Káhiře. Ve vnitrozemí se vyskytovali rovněž sunnité a na jihu země se křižáci dostali do kontaktu s beduíny, se kterými křižáci navázali spolupráci.

Východní křesťané zpočátku vítali křižácká vojska jako své osvoboditele od muslimské nadvlády. Syrští jakobité, kteří hovořili arabsky, ale jejich liturgickým jazykem byla syrština, směli zůstat ve městech i na vesnicích. Východní ortodoxní, mezi které patřili především Řekové, částečně také Arméni a Syřané se těšili ochraně byzantského císaře a ve městech spravovali některé památky. Křižáci jim však většinou nedůvěřovali.

Velmi přátelské vztahy navázali Frankové s křesťanskými maronity, kteří dokonce sloužili v jeruzalémském vojsku. Roku 1182 maronité přijali papežovu autoritu a byli zařazeni do latinské církve.

Šlechta a feudální systém

Jeruzalémské království a ostatní křižácké státy kolem roku 1140

Do Svaté země s první křížovou výpravou přišli převážně drobní šlechtici, kteří ve své vlasti nehráli významější politickou roli a nebyli tak závislí na králi jako velcí feudálové. Byli to většinou Normané a Francouzi a francouzské feudální zřízení bylo v křižáckých státech věrně napodobeno. Základní jednotkou ve společenské organizaci bylo [[léno], které bylo přiděleno některému z rytířů. Léno bylo zpravidla nějaká vesnice, či jen její část, pokud se o ni musel dělit s jiným rytířem. Rytíř měl ze svého léna finanční rentu a ztělesňoval zde soudní moc. Později někteří rytíři spojili více lén dohromady a vznikala tak „baronství“ („seigneurie“ a označení „seigneur“ v tehdejším pojetí znamenalo „lenní pán“). Baron poté své panství mohl rozdělit mezi své rytíře - leníky. Protože na Východě bylo více půdy, než po první křížové výpravě urozených dobyvatelů, pronikli někteří protí bojovníci mezi šlechtu, například rod Ibelinů pocházel z rodu pisánských obchodníků.

V polovině 12. století bylo v Jeruzalémském království na 1500 leníků. Feudalismus v Levantě se od systému v Evropě v některých aspektech lišil. Za prvné lénem zde mohlo být i město nebo městská čtvrť a příjmy z ní. Druhou odlišností bylo postavení ženy v místní společnosti, která mohla být lenní paní, leníkem a mohla také léna dědit (pokud neměla blízkého mužského příbuzného).

V průběhu dvousetleté historie Jeruzalémského království moc leníků prošla velkými změnami. Zpočátku křižácké vlády v Palestině byla nejvyšší autoritou moc krále, který uděloval a odebíral léna a měl také nejvyšší soudní pravomoc. Moc baronů od konce 12. století rostla a ve 13. století již šlechtici v království prakticky vládli. Významnou oporou krále v zemi tvořil královský majetek, který tvořila především velkoměsta Jeruzalém, Tyros a Askalon - ten zaujímal asi třetinu země, zbytek zaujímala panství baronů.

Vláda a úřednický aparát

Královou oporou a zároveň i jeho opozicí byla Královská rada (francouzsky Haute cour, latinsky Curia regnis), která již při korunování prvního krále Balduina I. deklarovala své právo krále „volit“ - tedy v praxi potvrzovat nástupce na trůn a jeruzalémský patriarcha řídil korunovační ceremoniál. Pravomoci královské rady nebyli nijak definovány a poslední slovo měl tedy král.

Král měl po boku také vysoké úředníky. Králův nejvyšší zástupce byl senešal, který měl jak administrativní, tak vojenskou pravomoc, spravoval také daně. Nejvyšším velitelem vojska hned po králi byl kontábl, jeho zástupcem byl pak „maršál“. Administrativní záležitosti měl, podobně jako v Evropě, na starosti kancléř a králův osobní majetek spravoval komoří.

Ekonomika

Chronologie dějin Jeruzalémského království

1095	Papež Urban II. vyhlašuje první křížovou výpravu.
1099	Křižáci dobyli Jeruzalém od Fátimovkého chalífátu, dovršena první křížová výprava.
1099	Prvním představitelem nově dobytých území se stává Godefroi z Boulloinu s titulem Ochránce Svatého hrobu.
1100	Godefroi z Boulloinu zemřel a byl korunován první jeruzalémský král Balduin I.
1101	Vypravena z Evropy podpůrná křížová výprava pro křižácké státy.
1104	Křižáci dobyli Akkon.
1110	Křižáci dobyli Bejrút.
1111	Křižáci dobyli Sidon.
1118	Král Balduin I. zemřel, na trůn nastoupil jeho synovec, hrabě z Edessy Balduin II.
1124	Křižáci dobyli přístav Tyros.
1131	Král Balduin II. zemřel, na trůn nastoupila jeho dcera Melisenda a Fulko V. z Anjou.
1134	Neúspěšný pokus hraběte z Jaffy o palácový převrat proti králi Fulkovi.
1143	Král Fulko z Anjou zemřel při pádu z koně, na trůn nastoupil nezletilý Balduin III., regentku království dělala králova matka Melisenda.
1144	Mosulský atabeg Zengi dobyl křižácké hrabství Edessu.
1146	Papež Evžen III. vyhlásil druhou křížovou výpravu.
1147	Do Svaté země dorazil kontingent druhé křížové výpravy.
1148	Jeruzalémská vojska s podporou expedice druhé křížové výpravy neúspěšně oblehla Damašek.
1158	Počátek byzantsko-jeruzalémského spojenectví. Král Balduin III. se oženil s neteří byzantského císaře Manuela I. Theodorou.
10. únor 1162	Zemřel Balduin III., na trůn dosedl jeho mladší bratr Amaury.
1163	Král Amaury I. uspořádal s podporou byzantského loďstva tažení do Egypta
1174	Král Amaury I. zemřel, na trůn nastoupil Balduin IV., regenta království Miles z Plancy a poté neoficiálně Raimond III.
1180	Zemřel císař Manuel I. - konec byzantsko-jeruzalémského spojenectví.
1185	Zemřel král Balduin IV., na trůn nastoupil nezletilý Balduin V., regentem království se stal opět Raimond III.
1186	Král Balduin V. zemřel, na trůn nastoupila jeho matka Sibyla a Guy de Lusignan.
4. červenec 1187	Bitva u Hattínu - jeruzalémská vojska porazil Saladin.
podzim 1187	Balian z Ibelinu, obránce Jeruzaléma, vydal město Saladinovi.
1187	Papež Řehoř VIII. vyhlašuje třetí křížovou výpravu.
1192	Třetí křížová výprava, Jeruzalémské království bylo částečně zrekontruováno, hlavním městem se stal Akkon.
1192	Jeruzalémskou korunu po smrti své sestry dostala Isabela a Konrád z Montferratu.
1192	Král Konrád byl zavražděn a novým Isabeliným manželem a jeruzalémským králem se stal Jindřich ze Champagne.
1197	Zemřel král Jindřich ze Champagne.
1198	Novým manželem královny Isabely se stal Amaury II. de Lusignan.
1198	Papež Inocent III. vyhlašuje čtrvtou křížovou výpravu, ta však do Svaté země nedorazila.
1205	Zemřeli král Amaury II. de Lusignan i královna Isabela Jeruzalémská, trůn zdědila Isabelina nezletilá dcera Marie z Montferratu, regenta království dělal Jan z Ibelinu.
1210	Královna Marie z Montferratu byla provdána za Jana z Brienne, který se stal jeruzalémským králem.
1212	Zemřela královna Marie z Montferratu, na trůn nastoupila Mariina a Janovo nezletilá dcera Jolanda, regenta království dělal její otec Jan z Brienne.
1213	Papež Inocent III. vyhlašuje pátou křížovou výpravu proti Egyptu.
1221	Pátá křížová výprava ztroskotala.
1225	Královna Jolanda byla provdána za císaře Friedricha II., který se stal jeruzalémským králem.
1228	Jeruzalémským králem se stal Konrád II.
1228	Friedrich II. vedl šestou křížovou výpravu.
1229	18. února 1229 uzavřel Friedrich II. mírovou smlouvu na deset let se sultánem Al-Kamilem a 17. května téhož roku vstoupil do Jeruzaléma.
1244	Chórozemské oddíly ve službách Egypta dobyli nazpět Jeruzalém.
1248	Byla vyhlášena sedmá křížová výprava na znovudobytí Jeruzaléma, kterou vedl francouzský král Ludvík IX.
1254	Sedmá křížová výprava ztroskotala.
1254	Jeruzalémským králem se stal Konrád III. (Konradin).
1268	Král Konrád III. byl popraven, království připadlo kyperskému králi Hugovi III.
1277	Titul jeruzalémského krále koupil Karel z Anjou, za krále však nebyl uznán.
1284	Zemřel král Hugo III. a na trůn nastoupil Jan I. Kyperský.
1285	Zemřeli král Jan I. a vzdorokrál Karel z Anjou, na trůn nastoupil Jindřich II.
1291	Mamlúci dobyli hlavní město Akkon a Jeruzalémské království skončilo.

Krak des Chevaliers v dnešní Sýrii

Zříceniny hradu Belvoir

Složení měst v Jeruzalémském království, smíšené s italskými obchodníky vedlo k rozvoji ekonomiky spíše obchodním, než agrárním směrem. Zemědělství po úpadku východořímské moci stagnovalo, přesto však obyvatelstvu při pobřeží poskytovalo obživu. Palestinské vnitrozemí bylo většinou pustinné a zemědělství se dalo pěstovat jen na několika místech v Galileji a u řeky Jordán, kde se pěstovalo jižní ovoce. Jako jednu z mála plodin, kterou křižáci na Východ dovezli z Evropy, byla vinná réva. Protože muslimové pít víno nesmějí, ve svých zemích jej ani nepěstovali.

Oblast Palestiny byla vždy v historii kulturní a obchodní křižovatkou; a to zvláště nyní, když se stal uzlem obchodu mezi křesťanskou Evropou a Orientem. Křižáci se museli naučit začít s muslimsými sousedy obchodně vycházet. Syrské vnitrozemí potřebovalo obchodovat v Evropou, kam vedla cesta přes palestinské přístavy, z čehož křižáci vybírali poplatky. Nezbytností bylo také zajistit bezpečnost muslimským karavanám na území Jeruzalémského království, ubytování ve městech a dobré zacházení. Do ekonomiky v křižáckém království stále více pronikali Templáři, kteří již ve 12. století pracovali s úvěrem a vybudovali rozsháhlou síť bank, které poskytovali služby bez ohledu na národnost a náboženství.

Architektura a umění

Výjev vstupu křesťanů do Jeruzaléma z Melisendina žaltáře

Vyobrazení Kostela Svatého hrobu v Jeruzalémě po přestavění křižáky roku 1149

Většina stavební činnosti západních dobyvazelů na Východě se soustředila především na pevnosti a hrady: Krak des Moab v Keraku a Krak de Montréal v Zajordánsku, Belvoir nedaleko Tiberiady v dnešním severním Izraeli, hrad Ibelin poblíž Jaffy, templářská pevnost La Roche Guillaume v Turecku a především slavný hrad Řádu Johanitů Krak des Chevaliers v dnešní Sýrii a mnoho dalších pevností.

Křižáci však nebudovali pouze vojenskou architekturu, ale zaměřovali se také na kostely, na jejichž stavbě se mimo jiné podíleli Arabové a místní obyvatelstvo. V Jeruzalémě bylo kostelů dvacet sedm, v Tyru dvanáct a v Akkonu čtyřicet.

Za vlády křižáků došlo k přestavění a rozšíření Baziliky Svatého Hrobu. Architektonicky tato přestavba vychází z tehdejší francouzské a středomořské architektury a je syntézou pozdně románských a raně gotických prvků. Přestavba spojila všechny do té doby oddělené oltáře a byla dokončena roku 1149.

Křižácké umění a architektura kombinovaly západní gotiku s byzantským slohem a islámskou architekturou. Velká města měla běžně lázně, které se podobaly tureckým či starým římským lázním. Ženy navštěvovali lázně stejně často jako muži, tedy dvakrát až třikrát týdně a koupali se odděleně od mužů. V domech nechyběla pokročile řešená sociální zařízení, která chyběla ve většině tehdejší měst na světě.

Jedním z nejranějších příkladů křižáckého umění je Melisendin žaltář, iluminovaný rukopis zhotovený mezi léty 1135 - 1143, který je dnes umístěný v Britské knihovně. Ovšem většina rukopisů z křižácké Palestiny se nedochovala a pokud ano, tak většinou ze 13. století.

12. století

Edessa a Damašek

Když v roce 1131 zemřel král Balduin II., na trůn nastoupila jeho dcera Melisenda se svým manželem Fulkem z Anjou, kteří byli toho roku korunováni v Chrámu Svatého hrobu. Během jejich společné vlády zažil Jeruzalém největší ekonomický a kulturní rozkvět.

Pohled na Edessu z městské citadely

Když nový král nastoupil na trůn, severní křižácké státy začaly podrývat jeruzalémskou autoritu a začaly se chovat více nezávisle a nakonec se obrátily proti jeruzalémskému králi. Nejdříve král odtáhl do Antiochie, kde se zatím kněžna Alice chopila moci a neuznala svrchovanost krále v Jeruzalémě a při postupu na sever se Fulko setkal s odporem tripolského hraběte Ponse a hraběte z Edessy Jocelina. Díky vojenské převaze si vynutil jejich ústup a uznání lenní závislosti. Do Antiochijského knížectví poté dosadil Raimonda z Poitiers. Do tábora Fulkových odpůrců také patřil hrabě z Jaffy Hugo Le Puiset.

Za vlády krále Fulka došlo také k vybudování mnoha obranných hradů na jižních hranicích Jeruzalémského království. Stabilní politická i vojenská situace umožnila další rozvoj obchodu i přílivu dalších evropských osadníků. V království podnikali nejen obchodníci z Evropy, ale začali zde působit také arabští obchodníci z Mezopotámie i Egypta. Palestinské přístavy v křižáckých rukách se staly obchodními uzly mezi křesťanskou Evropou a arabským Orientem.

Mosulský atabeg Zengí využíval sporů mezi Franky a dobýval jeden křižácký hrad za druhým. Vrcholem jeho tažení bylo obležení hradu Montferrand, kde zajal hraběte z Tripolisu a samotného krále obklíčíl s nevelkým oddílem jeho rytířů v pevnosti. K údivu jak křižáků, tak i muslimů Zengí nabídl výměnou za hrad čestnou kapitulaci a propuštění jeho i jeho druhů a Fulko přijal. Muslimové tak získali hrad velkého stategického významu.

V zahraniční politice byl Fulko I. umírněný a koncem třicátých let uzavřel spojenectví s emírem v Damašku, který králi měl platit 20 000 byzantiů měsíčně. Spojenectví bylo namířeno především proti Zengímu. Evropané spojenectví skutečně dodrželi a roku 1139 velké jeruzalémské vojsko vytáhlo na pomoc Damašku, které oblehl Zengí. Ten když zjistil, že se křižáci blíží k městu, ustoupil od Damašku bez boje. Emír z Damašku Unur poté potvrdil další přátelství mezi svou zemí a Jeruzalémským královstvím návštěvou krále v Akkonu a měst Jaffa a Jeruzalém.

Svatba princezny Melisendy a Fulka z Anjou, miniatura Williama z Tyru, Histoire de la Conquête de Jérusalem

V roce 1143 Fulko při lovu spadl z koně a zabil se a Zengí okamžitě vytáhl proti křižáckým státům a roku 1144 dobyl hrabství Edessu. Královna Melisenda, která se nyní stala regentkou za svého staršího nezletilého syna, budoucího krále Baluina III. a Královská rada jim přidělila jako poradce barona Manassèa de Hierges, který po Fulkově smrti vedl jeruzalémské vojsko. Roku 1147 byl však Zengí svým eunuchem Jarankešem zavražděn a křižáci očekávali po jeho smrti rozkol mezi muslimy, kteří budou bojovat o Zengího dědictví. Nový jeruzalémský král Balduin III. vycítil příležitost a vytáhl proti Damašku, ale svým tažením ničeho nedosáhl a nakonec ustoupil zpět do Paletiny. O rok později dorazil do země kontingent druhé křížové výpravy.

Setkání vůdců křížové výpravy v Akkonu roku 1148 se účastnil francouzský král Ludvík VII. a německý král Konrád III. Ačkoliv někteří místní šlechtici, především pak antiochijský kníže Raimond z Poitiers, navrhovali zaútočit na Aleppo, které kdyby se podařilo obsadit, stalo by se dobrou základnou pro znovudobytí Edessy. Shromáždění v Akkonu však rozhodlo o tažení na Damašek. Není úplně jasné, proč se křížová výprava měla ubírat směrem k Damašku. Pro křižáky dorazivší s evropskými vladaři bylo jméno Damašek spjato s biblí, což mohlo vyvolat náboženskou euforii, zatímco místo zvané Aleppo jim nic neříkalo. Jeruzalémští rytíři pak viděli možnost napravit své neúspěšné tažení, které podnikli rok před tím. Král Fulko však během své vlády s damašským emírem uzavřel příměří, které sledovalo cíl vyvarovat se pozornosti Zengího syna a nástupce Núr ad-Dína. Křížová výprava pak skutečně roku 1148 na Damašek vytáhla, aby skončila po katastrofálním obléhání Damašku naprostým fiaskem.

Nástup Balduina III.

Pečeť krále Balduina III.

Poté, co se křižáci neúspěšně pokusili dobýt Damašek, vytáhl muslimský vládce Núr ad-Dín proti Antiochii. Knížete Raimonda z Poitiers, spolu s jeho spojenci ze sekty Assassinů 29. června 1148, Núr ad-Dín obklíčil v jeho ležení a celé jeho vojsko o čtyřech tisících rytířích a tisích pěších vojácích zničil. Sám Raimond v bitvě padl. Nedlouho poté byl zajat edesský hrabě Joscelin II. a jeho žena zbylou část Edesského hrabství prodala Byzanstské říši. Po smrti antiochijského knížete a zajetí edesského hraběte byl také zavražděn tripolský hrabě Raimond, čímž byl jeho stát uvžen do vnitřní krize. Jeruzalémský král nejprve vytáhl osvobodit Antiochii od Núr ad-Dína a poté s ním uzavřel příměří, čímž získal oddechový čas na to, aby mohl najít nové vládce pro severní křižácké státy. Ačkoliv Edesské hrabství již de facto neexistovalo, novým titulárním hrabětem se stal syn Joscelina II. Joscelin III. Balduin III. se také stal poručníkem nového hraběte z Tripolisu, který byl nezletilý a za něhož fakticky vládla jeho matka. Nakonec se král snažil vybrat ženicha pro ovdovělou antiochijskou kněžnu Konstancii, avšak pro její vzdor se tak tři roky nedařilo. Nakonec si však zvolila nemajetného francouzského rytíře Renauda de Châtillon.

Ačkoliv bylo Balduinovi III. již dvacet let, musel se o moc stále dělit se svou matkou Melisendou. Balduin se proto na jeruzalémském patriarchovi vynutil svou korunovaci coby samovládce v království. Tím vyvolal otevřený konflikt s Melisendou a jejím spojencem Manassèm de Hierges, ve kterém Balduin III. zvítězil. Královna odešla do ústraní a Manassès de Hierges opustil Blízký východ.

Byzantský císař Manuel I. Komnenos podle kodexu z roku 1178

V roce 1153 Balduin III. dobyl poslední výspu egyptské moci v Levantě - přístav Askalon, který získal údělem králův mladší bratr Amaury. Dobytím Askalonu křižáci ovládli celé palestinské pobřeží. Výprava však stála královskou pokladnu velké peníze a v době, kdy se Núr ad-Dín zmocňoval Damašku, byl nucen jeruzalémský král jen přihlížet.

Aliance s Byzancí

V padesátých letech 12. století se jeruzalémská politika zaměřovala na vřelejší vztahy s byzantským císařem, což bylo stvrzeno na jaře 1158 sňatkem krále Balduina s neteří císaře Manuela I. V té době však nový antiochijský kníže Renaud de Châtillon spolu s arménskými spojeni zaútočil a vyplenil byzantský Kypr. Balduin III. se od Renauda distancoval a na podzim 1158 císař Manuel vytáhl na Východ, aby s Armény a Antiochií sjednal nápravu. Arménský kníže Thoros byl poražen a Renaud byl donucen císaři odpřísáhnout svou lenní věrnost.

Roku 1159 zemřela Manuelova manželka Berta ze Sulzbachu a císař se obrátil na jeruzalémského krále, aby mu doporučil za novou manželku některou z křižáckých šlechtičen. Balduin mu doporučil svou neteř Melisendu, dceru tripolského hraběte, ale císař nakonec zvolil Marii, dceru antiochijské kněžny Konstancie. Balduina III. jeruzalémský i tripolský dvůr svým rozhodnutím podráždil, vztahy se však brzy zase urovnaly. V roce 1163 Balduin III. onemocněl a v Bejrútu zemřel. Protože zemřel bezdětný, na trůn nastoupil jeho mladší bratr, hrabě z Jaffy a Askalonu Amaury.

Amaury I. a pět výprav do Egypta

Když Amaury I. nastoupil na trůn, Núr ad-Dínova všechny křižácké státy na Blízkém východě a král si uvědomoval nutnost pokračování přátelských vztahů k Byzanci a také byl přesvědčen o nutnosti zmocnit se fátimovského Egypta, který již jako stát byl zcela rozvrácený, přesto však stále bohatý a strategicky významný. O Egypt však měl zájem i Núr ad-Dín, který roku zde 1163 dosadil vezíra Šávara, který se však nakonec proti němu obrátil a spojil se s jeruzalémským králem. Ten roku 1164 vtrhl do Horního Egypta, kde v pevnosti Bilbajs, severně od Káhiry, obklíčil Núr ad-Dínovu armádu pod velením kurdského emíra Šírkúha. Núr ad-Dín proto zaútočil na severní Sýrii, porazil spojená tripolsko-antiochijská vojska a zajal jejich velitele, včetně antiochijského knížete.

Roku 1167 Šírkúh v Damašku shromáždil nové vojsko pro tažení do Egypta, kde ho doprovázel jeho synovec Saláh ad-Dín Júsuf ben Ajjúb, později známý jako Saladin. Egyptský vezír Šávar se opět obrátil na Jeruzalémské království a Amaurymu I. zaplatil 400 000 denárů za vojenskou pomoc. Při přechodu sinajskou pouští se Amaury pokusil muslimy odříznout téměř se mu podařilo syrskou armádu zničit. Nakonec však Šírkúh dorazil do Egypta a utábořil se u pyramid v Gíze na západním břehu. Amaury dorazil na východní břeh o pár dní později, radostně vítán Šávarem. Po měsíci vyčkávání Amaury, jehož vojsko bylo početnější zahnal Šírkúha na 150 kilometrů na jih od Káhiry. Zde se utkali v nerozhodném boji a muslimové začali postupovat zpět na sever, kde obsadili Alexandrii, kde je jeruzalémské vojsko oblehlo. Šírkúh však v noci s vojskem vyklouzl a ve městě zůstal jen Saladin s malým oddílem. Vznikla patová situace, a nakonec Šírkúh nabídl Amaurymu příměří. Nad Alexandrií zůstala vlát jeruzalémská vlajka a zůstal zde křižácký oddíl. Šávar byl donucen králi každoročně platit vysoký tribut za vojenskou ochranu.

Císař Manuel I. přijímá jeruzalémské emisary, miniatura pocházející ze 13. stoltí z Akkonu

Pod pyramidami v Gíze měsíce tábořil Núr ad-Dínův vojevůdce Šírkúh

Ale již příštího roku křižáci přichystali novou výpravu do Egypta a již v říjnu 1168 vtrhl menší rytířský oddíl do delty Nilu, kde zmasakroval místní křesťanské obyvatelstvo. Když poté král Amaury oblehl Káhiru, Egypťané požádali o pomoc Núr ad-Dína. Ten rychle vyslal emíra Šírkúha se syrským vojskem do Egypta a Šírkúh v lednu roku 1169 donutil jeruzalémské vojsko k ústupu do Palestiny. Šírkúh se zatím stal novým egyptským vezírem a po jeho smrti tento úřad převzal jeho synovec Saladin. Král Amaury a byzantský císař Manuel považovali Saladinovo převzetí moci v Egyptě spolu s Núr ad-Dínem v Sýrii za porušení rovnováhy sil. Byzantský císař proto zosnoval další egyptské tažení a přislíbil palestinským Frankům na pomoc loďstvo. Jeruzalémská armáda však posledními výboji utrpěla těžké ztráty a potřebovala nějaký čas na doplnění stavu. Byzantské lodě zatím kotvily na Kypru. Po dlouhých týdnech z Levanty skutečně vyrazila křižácká armáda a řecké lodě tak mohly vyplout z kyperských přístavů. Spojená byzantsko-jeruzalémská výprava zaútočila na přístav Damietta, čímž se Saladina, který očekával útok na město Bilbajs, podařilo překvapit. Avšak zimní deště a nedostatek zásob oslabovalo útočníky. Byzantská flotila také během doby čekání na Kypru spotřebovala většinu svých zásob. Král Amaury dal rozkaz k ústupu a stáhlo se rovněž Manuelovo loďstvo, které bylo při návratu do Konstantinopole zastiženo bouří a z velké části zničeno. Tím také skončilo pět pokusů křižáků o dobytí území v Egyptě.

Navzdory pohromě, jakou skončil společný podnik, bylo Amauryho a Manuelovo jejich spojenectví nadále udržováno. Roku 1173 nabídla jeruzalémským křižákům spojennectví proti Núr ad-Dínovi muslimská sekta assassinů, jejíž šejkem byl v té době Rašíd ad-Dín Sinan, mezi křižáky známý jako Stařec z hor. Proti spojencectví se však postavili Templáři a zabili assassinské poselstvo. Amaury I. se rozzuřil, nechal odpovědné Templáře zatknout, čímž porušil jejich nedotknutelnost a u papeže dokonce žádal zrušení templářského řádu. Rašídovi ad-Dín Sinanovi se král omluvil a Stařec z hor omluvu přijal. Roku 1174 sultán Núr ad-Dín zemřel a několik měsíců po něm i Amaury I. Necelý týden po Amauryho smrti byl novým jeruzalémským králem korunován jeho třináctiletý syn jako Balduin IV. Doba až do roku 1180 byla vyplněna drobnými šarvátkami mezi Saladinem a novým králem. Až poté se sjednalo příměří na dva roky. Toho roku zemřel také císař Manuel I. a s jeho smrtí ztratilo Jeruzalémské království mocného spojence.

Muslimská ofenzíva a úpadek království

Arcibiskup William z Tyru a Balduin IV., William u chlapce rozpoznává první příznaky lepry

Amauryho na trůnu vystřídal jeho mladý syn Balduin IV., u kterého však již v dětském věku byly pozorovány příznaky lepry. Balduin IV. se však i přes to ukázal být velmi rozhodným a energickým králem a vojevůdcem. V té době se již plně projevilo rozdělení královského dvora a jeruzalémských baronů na dvě názorové skupiny. První skupinu tvořili především šlechtici, kteří se ve Svaté zemi narodili a jejichž rody zde žili po několik generací. Po nástupu Balduina IV. měli tito šlechtici také u dvora převahu. Jejich hlavními představitely byli hlavně hrabě z Tripolisu Raimond III. a baron z Ramly a Nábulu Balian. Ti zastávali umírněné názory na soužití s muslimy a prosazovali vůči Saladinovi i Byzanci vstřícnější politiku a vojensky zaměřenou na obranu země. Druhou skupinou byli šlechtici, kteří do Palestiny dorazili v nedávné době z Evropy a získali zde své panství. Ti prosazovali vůči muslimským státům útočnou a dobyvačnou politiku a mezi jejich předtavitele patřili bratři Guy a Amaury de Lusignan a také Renaud de Châtillon. Od roku 1180 získali příznivci agrasivnější politiky významná místa ve státní správě a poté i rozhodující slovo i dvora, když se králova sestra Sibyla vdala za hraběte z Jaffy a Askalonu Guye de Lusignan Guyově dvorské skupině se také podařilo na uvolněné místo jeruzalémského patriarchy zvolit arcibiskupa z Caesareje Herakleia, zatímco Raimond III. prosazoval akkonského arcibiskupa, kronikáře a vychovatele Balduina IV. Williama z Tyru.

Bitva u Montgisardu: Nemocný král Balduin IV. vítězí nad Saladinem

Kvůli neustálým loupežným nájezdům Renauda de Châtillon na obchodní karavany Arabů Saladin na Jeruzalémské království zaútočil. Do čela jeruzalémských vojsk se postavil králův švagr Guy, který však nedosáhl významějších úspěchů a jeho odpůrci v čele s Raimondem III. krále přiměli ho odvolat. Do čela armády se navzdory svému malomocentsví postavil král Balduin osobně a Guye vyšachoval od nástupnictví na trůn tím, že nechal korunovat svého pětiletého synovce za korunního prince. Královým zástupcem se stal Raimond III., který se rovněž stal regentem království po dobu nezletilosti mladého Balduina V a velitelem armády. Svou zdatnost Raimond III. prokázal, když Saladina zahnal od obléhání Keraku, pevnost Renauda de Châtillon, kde se v té době konala svatba jeho nevlastního syna Homfroie a královy mladší sestry Isabely a kde byl také přítomen velký počet významných svatebčanů z řad baronů.

Roku 1185 zemřel nemocný král Balduin IV. Raimond III. se tak mohl plně zmocnit vlády v království z pevné pozice regenta. Raimond také vyjednal se Saladinem příměří na čtyři roky. O rok později však nečekaně zemřel mladý král Balduin V. a Raimond ztratil svá práva na regentství. Moc přešla na matku zesnulého krále Sybilu a jejího manžela Guye de Lusignan, kteří si po krátkém konflitku vládu v Jeruzalémě zajistili. Raimond III. opustil Jeruzalém a dvorská strana bojechtivých šlechticů se dostala opět k moci.

Pád Jeruzaléma a třetí křížová výprava

Jeruzalémský král Guy de Lusignan, obraz od Francoise Edouarda Picota

Guy de Lusignan se ukázal jako špatný a nerozhodný vládce. Králův blízký spojenec Renaud de Châtillon znovu zaútočil na saracénskou karavanu a zajaté obchodníky a zboží odvlekl do Keraku. Saladin tuto akci vzal jako záminku k válce a začal se chystat na boj. Šlechtici byli Renaudovou akci rozhořčeni a Raimond III. z Tripolisu i antiochijský kníže Bohemund III. odmítli mít s novou válkou se Saladinem cokoliv společného. Guy de Lusignan však začal v okolí Nazaretu shromažďovat veškeré vojsko. Tripolský hrabě Raimond se nakonec k vojsku připojil také. 4. července 1187 však jeruzalémské vojsko u Hattínu Saladin porazil a zajal krále i ostatní vůdce. Raimondovi III., Balianu z Ibelinu, Reginaldovi ze Sidonu, patriarchu Herakliovi, titulárnímu hraběti z Edessy Joscelinu III. a asi třem tisícovkám dalších křesťanů se podařilo vyváznout. Renaud de Châtillon byl Saladinem popraven a Guy de Lusignan s ostatními byli s poctami odvedeni do zajetí. Poté Saladin už dobýval snadno jedno křižácké území za druhým a 2. října padl samotný Jeruzalém, pouze několik měst a hradů zůstalo v křesťanských rukách jako přístav Tyros, který bránil strýc Balduina V. Konrád z Montferratu, který dorazil z Konstantinopole, město Antiochie, Tripolis a hrady Beufort, Chastel Blanc, Marqab, Tortosa a Krak des Chevaliers.

Následný pád Jeruzaléma na podzim roku 1187 ukončil na čas existenci Jeruzalémského království. Mnoho obyvatel prchlo před Saladinem do Tyru, Tripolisu, či Egypta, odkud se vrátili zpět do Evropy. Křesťané, kteří padli Saladinovi do rukou, se mohli vykoupit; ti, kteří se nemohli od muslimů vyplatit, upadli do otroctví. Na dobytých územích nastala velká změna ve složení obyvatelstva. Křesťané západního ritu museli odejít a na jejich místo přicházeli muslimové. Východní křesťané směli zůstat a také postavení Židů se zlepšilo. Pád Jeruzaléma otřásl celou Evropou. Říká se, že papež Urban III. tehdy zemřel žalem. Jeho nástupce Řehoř VIII. se obrátil na evropské krále s výzvou, aby se zřekli bojů mezi sebou a sjednotili se do nové křížové výpravy. Do Svaté země poté, co začali přicházet první uprchlíci se zprávami o katastrofě v Zámoří, začali menší ozbrojené kontingenty proudit na pomoc křižákům do Palestiny. Jako první na Blízký východ dorazili normanské lodě sicilského krále Viléma II. a významě pomohly při obraně Tyru a Tripolisu. Později připoliuvali lodě z Dánska, Flander i Anglie a také přispěla loďstva italských městských států. V několika pozdějších letech se po souši i po moři vydala směrem do Svaté země mohutná vojska evropských monarchů, včetně kontingentu francouzského krále Filipa II. Augusta, anglického krále Richarda I. Lví srdce i římsko-německého císaře Friedricha I. Barbarossy. Do ději tyto menší i větší oodělené putující expedice vstoupili pod souhrnným názvem třetí křížová výprava.

Konrád z Montferratu, obránce Tyru, obraz od Francoise Edouarda Picota

V létě roku 1188 Saladin propustil krále Guye de Lusignan a ten se vydal do Tyru. Avšak obránce města a jeho uznávaný velitel Konrád z Montferratu ho odmítl vpustit do města a uznat jej jako krále. Guy však nechtěl zůstat sedět nečinně pod hradbami Tyru a s hrstkou svých vojáků za pomoci pisánského loďstva zaútočil na Akkon. Postupem času Guy dostával více posil od místních Franků, dokonce se k němu připojil i Konrád, a později i od evropských posil z Francie a Anglie, v čele s panovníky obou zemí. 12. července 1191 se město křižákům vzdalo.

Po dobytí města propukl znovu spor mezi Guyem a Konrádem o to, kdo má být novým jeruzalémským králem. Ten se však nehodlal svého postavení vzdát. Vzhledem k tomu, že Guyova žena, královna Sybila byla po smrti, ztratil podle mnohých šlechticů svá práva na královský titul. Titul tak automaticky přešel na Sibylinu sestru Isabelu, která byla vdaná za Homfroie IV. z Toronu. Konrád nechal Isabelu s Homfroiem rozvést a poté ji sám pojal za manželku, čímž se stal uchazečem o trůn. Evropští králové zprostředkovali kompromis: Guy de Lusignan měl doživotně zůstat králem a Konrád s Isabelou měli stát jeho nástupci. Skutečnou vládu v zemi však držel anglický král Richard.

Perská miniatura z arabského kodexu z konce 12. století patřící údajně Saladinovi

31. července 1191 z Akkonu odplul francouzský král Filip. Richard I. zůstal ještě celý rok až do října 1192 a nekonec se se Saladinem dohodl na pětiletém příměří, kdy křižáci měli podržet palestinské pobřeží až po město Jaffa. Jeruzalém se měl stát poutním místem volně přístupným pro křesťany. 2 září 1192 byla dohoda stvrzena a Richard I. se vydal na cestu do Evropy. Ztím však znovu vzplanula nevraživost mezi Guyem, na jehož stranu se postavili Pisánci a Konrádem, jehož podporovali Janované. Richard Lví srdce při zjištění, že Konrád má mnohem více stoupenců ho jmenoval králem a Guye zatím odškodnil Kyprem, který při cestě do Svaté země dobyl na Byzantské říši, který obratem prodal Templářům, takže ho Guy musel nejříve odkoupit od nich. Tím dal vzniku novému křižáckému státu Kyperské království Konrád z Montreffratu byl však zanedlouho v Tyru zavražděn. Příkaz k jeho vraždě dal Stařec z hor.

Vdova Isabela byla poté provdána za Richardova synovce Jindřicha ze Champagne. Jindřich nebyl nikdy korunován králem, přesto v Palestině fakticky vládl. Po smrti Saladina roku 1193 a Guye de Lusignan o rok později posílil svou pozici a dohodl se s Guyovým bratrem, kyperským králem Amaurym, který si nenárokoval jeruzalémský trůn. Jindřichova a Isabelina dcera byla později provdána za Amauryho syna Huga, čímž vznikla nová jeruzalémská panovnická dynastie.

13. století

Císař Friedrich II. (vlevo) na setkání se sultánem Al-Kamilem

Soubor:Armoiries Jérusalem.png

Znak Jeruzalémského království

Znak sjednoceného království jeruzalémského a kyperského

Znak království jeruzalémského, kyperského a arménského, po roce 1393

Následujících sto let bylo Jeruzalémské království obklíčené syrským územím. Oproti stavu před bitvou u Hattínu a Saladinovou ofenzivou bylo jen torzem. Hlavní město se přestěhovalo do přístavního města Akkonu a kontrolovalo oblast pobřeží dnešního severního Izraele na jihu a jižního a centrálního Libanonu a kontrolovalo města Jaffa, Arsuf, Caesarea, Tyros, Sidon a Bejrút. Nad několika městy jako Askalon a několika dalšími pevnostmi převzaly kontrolu Tripolské hrabství a Antiochijské knížectví. Prakticky již do Svaté země neproudili západní kolonisté a naopak místní šlechtici odcházeli do Kyperského království a nových křižáckých států v Řecku.

Nový král Jindřich ze Champagne zemřel roku 1197 a vdova Isabela se vdávala již počtvrté, a to za bratra svého bývalého švagra Amauryho II. de Lusignan. Poté co třetí křížová výprava skončila fiaskem, byla naplánována čtvrtá křížová výprava, kterou vedl bratr Konráda a Williama z Montferratu Bonifác. Tato křížová výprava však roku 1204 dobyla a vyplenila hlavní město Byzantské říše Konstantinopolis a zřídila na území říše čtyři nové křižácké státy: Latinské císařství, Soluňské království, Achajské knížectví a Athénské vévodství. Účastníci této výpravy do Svaté země nikdy nedorazili.

Po smrti Amauryho a Isabely se novou královnou jeruzalémskou stala mladá Isabelina a Konrádova dcera Marie z Montferratu, která byla provdána za mnohem staršího a nemajetného evropského rytíře Jana z Brienne. Při porodu Janovy dcery však Marie zemřela a Jan vládl dále jako regent. Jan se poté oženil s dcerou arménského krále v Kilíkii Stefanií a vystupoval v arménsko-atniochijských sporech na straně Arménů.Roku 1217 byla vyhlášena pátá křížová výprava a v září toho roku do Akkonu připluli rakouský vévoda Leopold VI., uherský král Ondřej II. a kyperský král Hugo. Společným tažením však nedosáhli ničeho a zahraniční spojenci nakonec z Palestiny odpluli. V dalších letech se již pátá křížová výprava ve Svaté zemi prakticky neodehrávala.

Roku 1225 se mladá dcera Jana z Brienne Jolanda vdala za římsko-německého císaře Friedricha II. z roku Štaufů. Ten Jana z Brienne sesadil z jeruzalémského trůnu a roku 1227 odplul na Východ. Jeho vztahy s papežským státem nebyli nejlepší a proto byl později papežem exkomunikován, ale to mu nevadilo a o rok později přistál na Kypru. Císař však dosáhl spíše diplomatických než vojenských výsledků. Roku 1229 vyjednal návrat Jeruzaléma a části Galileje pod křesťanskou vládu a desetiletý mír. Přesto však nesklidil ani u jeruzalémských křesťanů, ani u církve v Evropě žádný obdiv a ještě toho roku se vrátil do Itálie. Po jeho odjezdu v Palestině i na Kypru vypukla revolta, v jejíž čele stanul klan Ibelinů, proti císařové autoritě a roku 1230 se jim podařilo vystrnadit císařovy úředníky z Kypru. Jakmile však vypršelo příměří vyjednané Friedrichem, kvarismedští Turci s Egypťany znovu dobyli neopevněný Jeruzalém. V dalších letech se již pátá křížová výprava ve Svaté zemi prakticky neodehrávala. Roku 1239 připlul do navarrský král Theobald ze Champagne, který se znovu zmocnil Jeruzaléma a pomohl křižákům při dobývání Askalonu, ale již roku 1240 ze země odplul. V říjnu téhož roku dorazil do Svaté země Richard z Cornwallu, přímý zástupce císaře Friedricha II. a jeho zájmů. Richard utišil rozbroje mezi akkonskými barony a jejich odpor proti římsko-německé moci v království, rozšířil Jeruzalémské království a uzavřel výhodný příměří s muslimy. Jakmile však Richard z Cornwallu odjel, baroni zaútočili proti německé posádce v Tyru a donutili ji kapitulovat.

Roku 1242 byla zvolena regentkou království za nezletilého krále Konráda II., který měl dosáhnout věku pro svou samostatnou vládu roku 1244, kyperská královna Alice. Ta však brzy zemřela, tak na její místo nastoupil lehce ovlivnitelný kyperský král Jindřich, kterému se dostalo titulu Pán Jeruzaléma (francouzsky Seigneur de Jérusalem). Baroni upevňovali svou moc a vládu v království soustředili do svých rukou. Tyros byl vyňat z královského vlivu a přidělen Philipovi de Montfort a akkonská komuna byla rozpuštěna. 23. srpna 1244 padl Jeruzalém do rukou chórozemských vojsk v egyptských službách a místní křesťané byli vyhnáni. V říjnu téhož roku podlehla akkonská rytířská armáda egyptsko-chórozemským silám a království se z této rány již nikdy nevzpamatovalo. Tato bitva bývá také označována jako „druhý Hattín“.

Francouzský král Ludvík IX. Svatý

Roku 1248 vyplul z Aigues-Mortes francouzský král Ludvík IX. v čele sedmé křížové výpravy namířené znovu na Egypt. Křižáci však byli v Egyptě poraženi a Ludvík s několika francouzskými a kyperskými šlechtici byl zajat. V roce 1250 král propuštěn a odebral se do Akkonu.V době, kdy byl Ludvík IX. propuštěn ze zajetí, dostávají se do popředí egyptských dějin Mamlúci. Ti provedli palácový převrat a zřídlili tak v Egyptě Mamlúcký sultanát. Francouzský král pobyl v Zámoří celé čtyři roky, během nichž Jeruzalémskému království prakticky vládl.

Po odjezdu krále Ludvíka IX. roku 1254 zpět do Francie zemřel mladý král Konrád II. z německého rodu Štaufů a jeho dědicem se stal jeho dvouletý syn Konrád III. Jeruzalémském království zatím vypukla nová občanská válka. Pisánci spolu s Templáři se postavili proti Benátčanům, podporovaných rodem Ibelinů a jižních Francouzů. V ulicích hlavního města se bojovalo, na mořích bojovala mezi sebou italská loďstva a zájmové skupiny soupeřili o zbylá města, které ještě křesťané ovládali.

Do dějin Blízkého východu začali stále více pronikat Mongolové. Protože mezi Mongoly bylo velké množství nestoriánských křesťanů, křesťanští vládci v Kilíkii a Antiochii ochotně uznali mongolské chány za své lenní pány. To samé však baroni v Jeruzalémském království odmítli. Mongolský chán Hülegü požadoval poddanství také po Mamlúcích v Egyptě. Ti to odmítli a rozhodli se pro válku. Hülegü byl po smrti svého bratra však příliš zaměstnán v Persii a mamlúcký sultán Kutuz roku 1260 porazil v Galileji slabší mongolská vojska pod velením křesťanského generála Ketgughy. Jeruzalémští baroni sice Mamlúkům povolili volný průjezd jejich územím, ale jinak zachovali neutralitu. Mocentská centra Mosul a Aleppo se následně opět vrátily pod muslimskou vládu. Mongolové se omezili na vládu v Persii a křižáci v Palestině již nemohli spoléhat na jejich vojenskou pomoc.<;;ref name="sl267">HROCHOVÁ, Věra. Křižáci v Levantě. Praha: Mladá fronta, 1975. S. 267. </ref>

Ještě v roce 1260 byl mamlúcký sultán Kutuz zavražděn svým vojevůdcem Bajbarsem, který nastoupil na jeho místo. Ten o tři roky zahájil rozsáhlou ofenzívu proti křižákům a zaútočil přímo na Akkon. Ten se křesťanům podařilo, především díky pomoci od křižáků z Kypru udržet. Ale Bajbars do roku 1268 obsadil křižácké opěrné body Caesareu, Haifu, Toron a Arsuf a celé územé Galileje. Největším Bajbarsovým úsapěchem bylo však dobytí Antiochie, která byla baštou západních křižáků nepřetržitě po 170 let. Jedinou pomocí, která z Evropy dorazila, byl malý kontingent v čele v anglickým princem Eduardem I. Ten však poté, co zjistil velmi spatnou situaci v Palestině, vyjednal v roce 1271 s Bajbarsem mír na deset, nebo jedenáct let a poté, co unikl pokusu o atentát se vrátil do Evropy.

Bojů na hradbách Akkonu roku 1291 se osobně účastnili také velmistři rytířských řádů johanitů a templářů

Po odchodu prince Eduarda začali akkonští baroni řešit otázku nástupnictví na jeruzalémský trůn. Po smrti krále Konráda III. v roce 1268 měl trůn připadnout kyperskému králi Hugovi III. z rodu Lusignan, ale jiná uchazečka o trůn, titulární kněžna antiochijská, Marie prodala svá práva na trůn katovi Konráda III. Karlovi z Anjou. Ten do Akkonu vyslal svého regenta Rogera ze San Severina. Království se tak rozdělilo na dva tábory. Zatímco města Tyros a Bejrút se hlásily k Hugovi III., Akkon, Sidon a templáři uznávali za svého krále Karla a to až do jeho smrti roku 1285, kdy i zbytek království uznal za právoplatného krále Hugova syna Jindřicha. Jindřich se nachal roku 1286 v Akkonu korunovat jeruzalémským králem, což byla poslední slavná událost v křižáckém hlavním městě.

V téže době vstupovalo do Palestiny vojsko nového mamlúckého sultána Kalavuna, které roku 1287 dobylo Lakatii, a 19. dubna 1289 srovnalo se zemí Tripolis. Do Akkonu dorazily na benátských galérách jediné posily z Evropy - oddíl italských venkovanů vyslaných papežem. Připomínali spíše poutnické křižáky z dob Perta Poustevníka a Gautiera Sans-Avoir. Poté, co nově příchozí Italové začali vraždit v Akkonu muslimy, rozhodl se Kalavun křesťany definitivně z Blízkého východu vyhnat. Když Kalavun roku 1290 zemřel, převzal jeho plány jeho syn Al-Ašraf Kálil, který 5. dubna 1291 oblehl Akkon. V pátek 18. května 1291 sultán Akkon dobyl a komu z obyvatel se nepodařilo na kyperských lodích uniknout, byli dílem povražděni a dílem prodáni do otroctví.

Jeruzalémské království na asijské pevnině padlo, ale Kyperské království, s nímž Jeruzalém od dob Huga III. tvořil unii přetrvalo mnoho dalších desetiletí. Po celých sedm set let až do současnosti někteří evropští monarchové a šlechtici nosí titul Jeruzalémský král.

Odkazy

Literatura

Česká

• HROCHOVÁ, HROCH. Křižáci v Levantě. Praha: Mladá Fronta, 1975. 
• HROCHOVÁ, HROCH. Křižáci ve Svaté zemi. Praha: [s.n.], 1996. 
• HROCHOVÁ, V. Křížové výpravy ve světle soudobých kronik. Praha: [s.n.], 1982. 

Zahraniční

• ZE CHARTES, Fulcher. A History of the Expedition to Jerusalem. University of Tennessee Press: Frances Rita Ryan, 1969. (anglicky) 
• Z TYRU, William. A History of Deeds Done Beyond the Sea. Columbia University Press: E.A. Babcock and A.C. Krey, 1943. (anglicky) 
• BRIDGE, Antony. The Crusades. University of Tennessee Press: Panther Books, 1980. (anglicky) 
• HITTI, Philip K. An Arab-Syrian Gentleman and Warrior in the Period of the Crusades; Memoirs of Usamah ibn-Munqidh. New York: [s.n.], 1929. (anglicky) 
• HAMILTON, Bernard. The Leper King & His Heirs. Cambridge: Cambridge, 2000. (anglicky) 
• HILLENBRAND, Carole. The Crusades: Islamic Perspectives. [s.l.]: Routledge, 2000. (anglicky) 
• HOLT, P. M. The Age of the Crusades: The Near East from the Eleventh Century to 1517. [s.l.]: Longman, 1989. (anglicky) 
• KEDAR, MAYER, Benjamin Z., Hans Eberhard & R. C. Smail. Outremer: Studies in the history of the Crusading Kingdom of Jerusalem presented to Joshua Prawer. [s.l.]: Yad Izhak Ben-Zvi Institute, 1982. (anglicky) 
• LA MONTE, John L. Feudal Monarchy in the Latin Kingdom of Jerusalem, 1100-1291. [s.l.]: Cambridge, Massachusetts, 1932. (anglicky) 
• MAYER, Hans E. The Crusades. [s.l.]: Oxford University Press, John Gillingham, 1965, 1972. (anglicky) 
• PRAYER, Joshua. The Latin Kingdom of Jerusalem: European Colonialism in the Middle Ages. London: [s.n.], 1972. (anglicky) 
• PRAYER, Joshua. Crusader Institutions. [s.l.]: Oxford University Press, 1980. (anglicky) 
• RILEY-SMITH, Jonathan. The Feudal Nobility and the Kingdom of Jerusalem, 1174-1277. [s.l.]: The Macmillan Press, 1973. (anglicky) 
• RILEY-SMITH, Jonathan. The First Crusade and the Idea of Crusading. [s.l.]: University of Pennsylvania, 1991. (anglicky) 
• RILEY-SMITH, Jonathan. The Oxford History of the Crusades. Oxford: [s.n.], 2002. (anglicky) 
• RUNCIMAN, Steven. A History of the Crusades. Oxford: Cambridge University Press, 1951-1954. (anglicky) 
• SETTON, Kenneth. A History of the Crusades. Oxford: Madison, 1969-1989. (anglicky) 
• TIBBLE, Steven. Monarchy and Lordships in the Latin Kingdom of Jerusalem, 1099-1291. Oxford: Clarendon Press, 1989. (anglicky) 

Související články

Jeruzalém Křížové výpravy Edesské hrabství Antiochijské knížectví Tripolské hrabství

Latinské císařství Soluňské království Achajské knížectví Athénské vévodství Vévodství Naxos

Externí odkazy

• (anglicky)Jerusalem, Latin Kingdom of (1099-1291) - Článek v Katolické encyklopedii