Komunistická strana Číny
| Komunistická strana Číny | |
|---|---|
 | |
| Datum založení | 1. červenec 1921 |
| Předseda | Si Ťin-pching |
| Generální tajemník |  Si Ťin-pching |
| Zakladatel | Čchen Tu-siou a Li Ta-čao |
| Sídlo | Čung-nan-chaj Peking |
| Ideologie | Marxismus-leninismus Maoismus Tengův model Socialismus s čínskými rysy |
| Politická pozice | krajní levice(historicky) |
| Mezinárodní org. | Mezinárodní komunistický seminář, Mezinárodní zasedání komunistických a dělnických stran |
| Mládežnická org. | Čínská komunistická liga mládeže Mladí pionýři Číny |
| Stranické noviny | Žen-min ž'-pao |
| Počet členů | 89 000 000 |
| Barvy | Červená, žlutá |
| Oficiální web | News on CPC |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Komunistická strana Číny (čínsky: 中国共产党; pinyin: Zhōngguó Gòngchǎndǎng; český přepis: Čung-kuo Kung-čchan-tang; zkratka: 中共) je zakládající a vládnoucí politickou stranou Čínské lidové republiky. Byla založena ve francouzské koncesi v Šanghaji roku 1921 čínskými revolucionářskými socialisty Čchen Ti-siouem a Li Ta-čaoem.[1][2] Od roku 1949, kdy její ozbrojené síly zvítězily v občanské válce nad nacionalisty, zastává rozhodující úlohu při řízení komunistické Čínské lidové republiky. Komunistická strana Číny (dále KSČ) je druhou největší politickou stranou na světě s 90,6 milióny členů, hned po indické straně Bharatiya Janata.[3][4] Současně je také vládou, které je odpovědná největší armáda světa.
Na sjezdu strany konaném každých pět let jsou zvoleni členové ústředního výboru, nejvyššího orgánu strany. Ústřední výbor dále volí členy politbyra ústředního výboru, stálého výboru politbyra ústředního výboru a generálního tajemníka ústředního výboru Komunistické strany Číny. Od roku 2012 je generálním tajemníkem Si Ťin-pching. Kromě KSČ, jež je u moci, existuje v Čínské lidové republice dalších osm politických stran.[5]
Historie Komunistické strany Číny
KSČ vznikla v roce 1921 ve francouzské koncesi v Šanghaji jako ozvěna Hnutí čtvrtého května v 1919, během něhož se dostávaly k čínským intelektuálům myšlenky marxismu, anarchismu či západních ideologií. Zakladatelé KSČ, Čchen Tu-siou a Li Ta-čao, považovali Říjnovou revoluci probíhající v carském Rusku jako příchod nové éry pro všechny utlačované země, tím pádem i Číny.[1][2][6] První národní sjezd KSČ proběhl 23. – 31.7.1921, v té době měla KSČ pouhých 50 členů.[7]
Členové KSČ se společně s Kuomintangem účastnili tzv. Pochodu na sever. Avšak Čankajšek v rámci marginalizace komunistického postavení zajistil pomocí šanghajského podsvětí, tzv. Zeleného gangu, jejich odstranění.[2][7] Jistá část důležitých komunistických představitelů ale masakru unikla a došlo tak k transformaci politického zaměření KSČ na zemědělce a vesničany. Následně v roce 1927 vznikla Čínská lidová osvobozenecká armáda.[6] Tímto prakticky došlo k deformaci urbanistického organizačního aparátu, KSČ přijala demokratický centralismus a založila politbyro, jenž mělo nahrazovat funkci Stálého výboru ústředního výboru, čímž byla umožněna centralizace moci uvnitř strany.[8] V roce 1931 tak na popud Mao Ce-tunga a Ču Te vznikl Ťiang-si Sovět s hlavním městem Žuej-ťin (Ruijin), jenž se zároveň stalo sídlem KSČ.[9] V roce 1934 ale Ťiang-si Sovět zanikl a komunisté pod nátlakem vojsk Kuomintangu byly nuceni opustit provincii Jiangxi a vydat se na sever, čímž začalo období známé jako Dlouhý pochod. Významným okamžikem v roce 1935 byla konference v Cun-i, během niž došlo k rozepři mezi představiteli KSČ Otto Braunem, Čchin Pang-sienem a opozicí vedenou Mao Ce-tungem.[2] Následkem konference bylo uznání Mao Ce-tunga jakožto neformální vůdce a člena Stálého výboru politbyra. Dalším významným historickým mezníkem bylo založení Jen-anského sovětu ke konci roku 1935, po skončení Dlouhého pochodu. Jen-anský sovět, jenž se rozléhal v provinciích Šen-si, Kan-su a Ning-sia, se stal oblastí spadající pod kontrolu KSČ s hlavním městem Jen-an (Yan´an). V tomto období taktéž dochází k formování druhé sjednocené fronty v reakci na japonskou invazi do Číny. V důsledku mezinárodní a vnitrostátní situace nakonec v roce 1949 vyhrála boj o pevninskou Čínu KSČ v čele v Mao Ce-tungem a dala tak vzniku Čínské lidové republiky k 1.10.1949.[1][7]
Po smrti Mao Ce-tunga se moci ujal Teng Siao-pching (Deng Xiaoping) a byl formálně přijat program „čtyři modernizace“.[1][10][11] Pod jeho vedením se politika prováděna KSČ posunula směrem k socialismu s čínskými prvky a byla zahájena ekonomická reforma Číny. Toto však vyvolalo negativní ohlas ze strany maiostů i progresivních liberálů, což společně s dalšími faktory ve výsledku vedlo k demonstracím na náměstí Nebeského klidu v roce 1989.[11] Do roku 1981 byl předsedou KSČ Chua Kuo-feng, poté se postu ujal Chu Jao-pang. Hu byl pak následně nahrazen ve funkci generálního tajemníka strany Zhao Ziyangem v roce 1987.[12] Situace okolo demonstrací na náměstí Nebeského klidu napomohla Ťiang Ce-minovi, jakožto zastánci tvrdého potlačení demonstrací, k získání postu generálního tajemníka KSČ v roce 1989. Dalším generálním tajemníkem KSČ se v roce 2002 stal Chu Ťin-tchao.[13] Tato tzv. třetí a čtvrtá generace se snažila znovu přijít o řešením otázek sociálního charakteru, povzbuzení nacionalismu, technického rozvoje za účelem zajištění harmonizované socialistické společnosti. Současným generálním tajemníkem strany, zvoleným v roce 2012, je i současný prezident Si Ťin-pching.
Struktura Komunistické strany Číny
KSČ je vládnoucí stranou Čínské lidové republiky určující směr národní politiky, kdy vláda a vojsko jsou podřízeny KSČ. Nejvýznamnější osobou KSČ je funkce generálního tajemníka ÚV KSČ, kterou v současnosti zastává Si Ťin-pching společně s funkcí prezidenta a předsedy Ústřední vojenské komise.[14] Nejdůležitějším orgánem KSČ je Sjezd KSČ, během něhož jsou každých pět let voleni členové dalších orgánů KSČ, včetně prezidenta a premiéra.[15]
Sjezd KSČ
Sjezd KSČ (čínsky: 中国共产党全国代表大会; pinyin: zhōngguó gòngchǎndǎng quánguó dàibiǎo dàhuì) je největším orgánem, jehož členové se schází jednou za pět let.[16] Sjezd KSČ se většinou schází v období měsíce října nebo listopadu a místem konání je Velká síň lidu v Pekingu. V současnosti má orgán 2 980 členů, tento počet ale není pevně stanoven.[17] Mezi pravomoci Sjezdu KSČ patří volba členů do Ústředního výboru a Ústředního výboru pro disciplinární kontrolu, přezkoumání zpráv vycházející jednání členů ústředního výboru a ústředního výboru disciplinární kontroly, projednávání a provádění stranických politik či revize stranické ústavy.[15] Nicméně diskuze související s těmito tématy jsou většinou projednávány před sjezdem.
Ústřední výbor KSČ
Ústřední výbor KSČ (čínsky: 中国共产党中央委员会; pinyin: zhōngguó gòngchǎndǎng zhōngyāng wěiyuánhuì) je orgánem, který provádí stranickou politiku v obdobích mezi zasedáními Sjezdu KSČ. Ústřední výbor je povinen se scházet alespoň jednou ročně.[18] Členové jsou složeni z nejdůležitějších osobností zastupující provinční vlády, kdy jsou tito delegáti voleni ze 40 volebních jednotek včetně Hongkongu, Macaa a Tchaj-wanu. Dále také jsou členové vybíráni ze státních podniku, armády či veřejného sektoru.[15]
Politbyro ústředního výboru KSČ
Politbyro (čínsky: 中国共产党中央政治局; pinyin: zhōngguó gòngchǎndǎng zhōngyāng zhèngzhì jú) je orgánem KSČ, který vykonává funkce a pravomoci Ústředního výboru, kdy poskytuje Ústřednímu výboru pracovní zprávy.[19] V Politbyru jsou rozhodnutí přijímána na základě konsensu, nikoliv na základě většinového hlasování.[20] Politbyro má v současnosti 25 členů, kdy většina z nich zastává důležité funkce na regionální či národní úrovni.[15] Politbyro se schází alespoň jednou měsíčně, je vždy svoláváno generálním tajemníkem ÚV KSČ.
Stálý výbor politbyra ústředního výboru KSČ
Stálý výbor politbyra (čínsky: 中国共产党中央政治局常务委员会; pinyin: zhōngguó gòngchǎndǎng zhōngyāng zhèngzhì jú chángwù wěiyuánhuì) se schází alespoň jedenkrát týdně a jeho 7 členů projednává zásadní otázky na národní úrovni. Orgán byl založen na 8. národním sjezdu v roce 1958 a převzal politickou roli tehdejšího Sekretariátu KSČ.[21][22]
Generální tajemník Komunistické strany Číny
Povinnosti generálního tajemníka ÚV KSČ (čínsky: 中国共产党中央委员会总书记; pinyin: zhōngguó gòngchǎndǎng zhōngyāng wěiyuánhuì zǒng shūjì) je svolávání zasedání Ústředního výboru politbyra, Politbyra a současně řídit práci Sekretariátu.[15][23] Generální tajemník ÚV KSČ současně zastává funkce prezidenta a předsedy Ústředního výboru politbyra. Funkce generálního tajemníka KSČ nahradila v roce 1982 funkci předsedy KSČ.[24]
Ostatní orgány KSČ
Sekretariát
Sekretariát (čínsky: 中共中央办公厅秘书局; pinyin: zhōnggòng zhōngyāng bàngōng tīng mìshū jú) je odpovědný za provádění rozhodnutí Politbyra a Ústředního výboru politbyra. Sekretariát je veden generálním tajemníkem ÚV KSČ a odpovídá také za koordinaci úkolů stanovených Politbyrem a řídí rutinní operacemi, například jednotlivými útvary, komisemi, novinami, apod.[15]
Ústřední vojenská komise
Ústřední vojenská komise (čínsky: 中央军事委员会; pinyin: zhōngyāng jūnshì wěiyuánhuì) vydává směrnice týkající se Čínské lidové osvobozenecké armády, včetně jmenování vedoucích pozic, rozmístění vojsk, kontrola jaderných zbraní, armádního rozpočtu, apod.[15][16]
Malé vedoucí skupiny
Malé vedoucí skupiny (čínsky: 领导小组; pinyin: lǐngdǎo xiǎozǔ) jsou platformou poskytující konzultační a koordinační podporu, která formuje rozhodnutí členů strany k nalezení konsensu o otázkách týkající se politiky, armády a vlády.[15][20] Příkladem malých skupin může být Malá vedoucí skupina pro finanční záležitosti, Malá vedoucí skupina pro hospodářské záležitosti, atd.[20]
Ústřední výbor pro disciplinární kontrolu
Ústřední výbor pro disciplinární kontrolu (čínsky: 中国共产党中央纪律检查委员会; pinyin: zhōngguó gòngchǎndǎng zhōngyāng jìlǜ jiǎnchá wěiyuánhuì) odpovídá za vymáhání práv a předpisů uvnitř strany, současně je vedoucí výborem v boji proti korupci.[25][26]
Sjezdy a velikost strany
Komunistickou stranu Číny tvořila při založení malá skupina, delegáti I. sjezdu zastupovali přes 50 členů strany. Početnost strany postupně rostla, na tisíc členů roku 1925, necelých 58 tisíc roku 1927, 40 tisíc roku 1928 a stoupl na 1,2 miliónu roku 1945. Po získání moci a založení Čínské lidové republiky roku 1949 velikost strany několikanásobně vzrostla.
Roku 2007 podle čínských státních médií měla KS Číny 73 miliónů 360 tisíc členů.[27] Do konce roku 2010 jejich počet vzrostl na 80 269 000, přičemž v roce 2010 21,017 miliónu osob požádalo o vstup do strany, 3,075 bylo přijato a 801 tisíc zemřelo nebo stranu opustilo; ze členů strany bylo 22,5 % žen a 6,6 % příslušníků národnostních menšin.[28]
| Sjezd | Počet členů | |
|---|---|---|
| Pořadí | Datum | |
| I. | 1921 | přes 50 |
| II. | 1922 | 195 |
| III. | 1923 | 420 |
| IV. | 1925 | 994 |
| V. | 1927 | 57 967 |
| VI. | 1928 | 40 000 |
| VII. | 1945 | 1 210 000 |
| VIII. | 1956 | 10 730 000 |
| IX. | 1969 | 22 000 000 |
| X. | 1973 | 28 000 000 |
| XI. | 1977 | 35 000 000 |
| XII. | 1982 | 39 650 000 |
| XIII. | 1987 | 46 000 000 |
| XIV. | 1992 | 51 000 000 |
| XV. | 1997 | 59 000 000 |
| XVI. | 2002 | 66 000 000 |
| XVII. | 2007 | 73 000 000[29] |
| XVIII. | 2012 | 82 600 000 |
| XIX. | 2017 | 89 000 000[30] |
Devět komentářů ke komunistické straně
Mezinárodní mediální skupina The Epoch Times 19. listopadu 2004 zveřejnila sérii článků nazvanou Devět komentářů ke komunistické straně[31]. Dokument podává necenzurovanou historii Čínské komunistické strany, která hovoří o její povaze, o tom, jak se postavila proti tradičním formám čínské kultury, o vztazích mezi členy strany a vyjmenovává zločiny, kterých se dopustila.
Měsíc po zveřejnění dokumentu se ve světě zvedla vlna událostí. Někteří Číňané založili Centra pro vystupování z KS Číny a také vzniká lidové hnutí zvané „Tuidang“[32], které se rozšířilo po celé Číně a zpochybňuje její dosavadní status quo. V důsledku vlivu hnutí Tuidang začaly tisíce Číňanů vystupovat z KS Číny a jejích spřízněných organizací.
Soudní procesy proti vůdcům strany
11. listopadu 2009 přijal po dvou letech vyšetřování španělský soudce Ismael Moreno žalobu za genocidu a mučení. Mezi obviněnými figuruje pět vysokých představitelů Komunistické strany Číny, kteří se mají zodpovídat za svou roli při pronásledování duchovní praxe Fa-lun-kung. Poprvé soud uznal kampaň proti Fa-lun-kungu za odpovídající definici genocidy z hlediska právního. Mezi obviněnými je i bývalý vůdce Číny, Ťiang Ce-min (Jiang Zemin), Luo Kan (Luo Gan) – bývalý ředitel Úřadu 610, Po Si-laj (Bo Xilai) – bývalý ministr obchodu, Ťia Čching-lin (Jia Qinglin) – čtvrtý nejvýše postavený člen Strany a Wu Kuan-čeng (Wu Guanzheng) – předseda interního disciplinárního výboru Strany.[33][34][35]
21. prosince 2009 vynesl Argentinský soudce Octavio Araoz de Lamadrid z Federálního soudu č. 9 rozsudek v historickém procesu se dvěma bývalými čelními čínskými funkcionáři. Bývalý předseda komunistické strany Číny Ťiang Ce-min (Jiang Zemin) a šéf Úřadu 610 Luo Kan (Luo Gan) byli souzeni za svoji zodpovědnost ve stále probíhajícím pronásledování milionů praktikujících duchovní disciplíny Fa-lun-kung ze strany čínského komunistického režimu. Součástí rozsudku je i nařízení k zadržení obou funkcionářů, kteří se v současnosti nacházejí v Číně. Pokud obvinění vycestují do země, která má s Argentinou smlouvu o vydávání zločinců, musí být zadrženi a převezeni do Argentiny, aby byli postaveni před soud a poskytli prohlášení na svou obhajobu. Rozhodnutí soudu představuje historický precedent. [36][37]
Odkazy
Reference
- ↑ a b c d BAKEŠOVÁ, Ivana, Ondřej KUČERA a Martin LAVIČKA. Dějiny Čínské lidové republiky (1949–2018). 2019. Olomouc: Nakladatelství Lidové noviny, 2019, 448 s. ISBN 978-80-7422-596-3.
- ↑ a b c d FAIRBANK, John King. Dějiny Číny. 2010. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010, 696 s. ISBN 978-80-7422-007-4.
- ↑ 陈子琰. CPC members exceed 90 million - Chinadaily.com.cn. www.chinadaily.com.cn [online]. [cit. 2020-05-16]. Dostupné online.
- ↑ INDIA, Press Trust of. BJP's strength to rise by 70 million, totalling 180 million: J P Nadda. Business Standard India. 2019-08-29. Dostupné online [cit. 2020-05-16].
- ↑ Political Parties and Social Organizations. www.fmprc.gov.cn [online]. [cit. 2020-05-16]. Dostupné online.
- ↑ a b BAKEŠOVÁ, Ivana. Čína ve XX. století díl. 1. 2001. Olomouc: Univerzita Palackého, 2001, 126 s. ISBN 80-244-0251-3.
- ↑ a b c The 1st National Congress of the Chinese Communist Party, Representatives of the First National Congress of The Communist Party of China (CPC). web.archive.org [online]. 2017-12-22 [cit. 2020-05-16]. Dostupné online.
- ↑ LEUNG, Pak-Wah. Historical dictionary of revolutionary China, 1839-1976. [s.l.]: New York : Greenwood Press 594 s. Dostupné online.
- ↑ MIN, M. A. O. Establishment of the New China: Topic 3 of the Selected Topics from The Revival of China. [s.l.]: Mao Min 653 s. Dostupné online. (anglicky) Google-Books-ID: ghBEDwAAQBAJ.
- ↑ BAKEŠOVÁ, Ivana. Čína ve XX. století díl. 2. 2003. Olomouc: Univerzita Palackého, 2001, 218 s. ISBN 80-244-0611-X.
- ↑ a b NAUGHTON, Barry. The Chinese Economy: Transitions and Growth. 2007. Cambridge: The MIT Press, 2007, 544 s. ISBN 978-0262640640.
- ↑ ROBERTS, J.A.G. A History of China. 2011. New York: Palgrave, 2011, 389 s. ISBN 978-0230249844.
- ↑ YANG, Zhiyong. Prospects for tax reform in China following the 18th CPC National Congress. China Finance and Economic Review. 2015-12, roč. 3, čís. 1. Dostupné online [cit. 2020-05-16]. ISSN 2196-5633. DOI 10.1186/s40589-015-0022-7.
- ↑ 陈子琰. CPC members exceed 90 million - Chinadaily.com.cn. www.chinadaily.com.cn [online]. [cit. 2020-05-16]. Dostupné online.
- ↑ a b c d e f g h THE US-CHINA BUSINESS COUNCIL. China’s 2017 Communist Party Leadership Structure & Transition. [online]. The US-China Business Council [15.4.2020]. Dostupné z: https://www.uschina.org/sites/default/files/chinas_2017_communist_party_leadership_structure_transition_updated.pdf.
- ↑ a b BLOG, Fairbank Center. INFOGRAPHIC: How the CCP Rules, a Guide to China’s Leaders of Party and State. Medium [online]. 2019-06-07 [cit. 2020-05-16]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ China elects 2,980 deputies to national legislature - Xinhua | English.news.cn. www.xinhuanet.com [online]. [cit. 2020-05-16]. Dostupné online.
- ↑ CHINA BANKING NEWS. Central Committee of the Chinese Communist Party（中国共产党中央委员会）. [online]. 2020 [cit. 2020-4-26]. Dostupné z: http://www.chinabankingnews.com/wiki/central-committee-of-the-chinese-communist-party-%EF%BC%88%E4%B8%AD%E5%9B%BD%E5%85%B1%E4%BA%A7%E5%85%9A%E4%B8%AD%E5%A4%AE%E5%A7%94%E5%91%98%E4%BC%9A%EF%BC%89/.
- ↑ International Department Central Committee of CPC. web.archive.org [online]. 2012-07-16 [cit. 2020-05-16]. Dostupné online.
- ↑ a b c MILLER, Lyman H.. Hu Jintao and the Party Politburo. China Leardership Monitor, Vol: Winter 2009, No. 9, pp. 1 – 11. [cit. 2020-4-22]. Dostupené z: https://media.hoover.org/sites/default/files/documents/clm9_lm.pdf.
- ↑ LI, Cheng. Intra-Party Democracy in China: Should We Take It Seriously? China Leadershop Minitor, Vol: Fall 2009, No. 30, pp. 1- 14. Dostupné z: https://www.brookings.edu/wp-content/uploads/2016/06/fall_china_democracy_li.pdf.
- ↑ ALBRAMI, Regina; MALESKY Edmund and Yu ZHENG. Accountability and Inequality in Single-Party Regimes: A Comparative Analysis of Vietnam and China. University of California Press, 2008. Dostupné z: http://www.sscnet.ucla.edu/polisci/cpworkshop/papers/Malesky.pdf.
- ↑ 16th National Congress of the Communist Party of China, 2002. web.archive.org [online]. 2007-10-18 [cit. 2020-05-16]. Dostupné online.
- ↑ Chinese Communist Party | political party, China | Britannica.com. web.archive.org [online]. 2019-10-02 [cit. 2020-05-16]. Dostupné online.
- ↑ China Hints at Domestic Role for National Security Commitee. web.archive.org [online]. 2013-11-22 [cit. 2020-05-16]. Dostupné online.
- ↑ PANDA, Ankit. What Will China’s New National Security Council Do?. thediplomat.com [online]. [cit. 2020-05-16]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ China Radio International - Čínský rozhlas pro zahraničí. Počet členů KS Číny v celé zemi překročil 73 milionů 360 tisíc [online]. Beijing: 2007-10-08 [cit. 2012-02-19]. Dostupné online.
- ↑ XIONG, Tong. China's Communist Party members exceed 80 million [online]. Beijing: Xinhua, 2011-06-24 [cit. 2012-02-19]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ International Department of Central Committee of CPC. Party Congresses [online]. Beijing: [cit. 2012-02-19]. Kapitola The Seventeenth National Congress. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-02-03. (anglicky)
- ↑ 19th CPC National Congress. www.xinhuanet.com [online]. [cit. 2020-05-16]. Dostupné online.
- ↑ Devět komentářů ke komunistické straně [online]. The Epoch Times (Da Ji Yuan, Velá Epocha) [cit. 2011-10-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-09-27.
- ↑ Tuidang - část 1: Proč 100 milionů Číňanů vystoupilo z KS Číny? [online]. New TAng Dynasty Television [cit. 2011-10-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04.
- ↑ Spanish Judge Calls Top Chinese Officials to Account for Genocide [online]. canadafreepress.com [cit. 2010-02-02]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Spanish court indicts Chinese officials for genocide [online]. secretchina.com [cit. 2010-02-02]. Dostupné online. (anglicky)[nedostupný zdroj]
- ↑ Španělsko bude soudit vysoké čínské představitele za genocidu [online]. theepochtimes.com (Velká Epocha) [cit. 2010-02-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-11-26.
- ↑ Argentine judge asks China arrests over Falun Gong [online]. reuters.com [cit. 2010-01-10]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Argentinský soudce vydal příkaz k zadržení bývalých čínských pohlavárů za genocidu Falun Gongu [online]. theepochtimes.com (Velká Epocha) [cit. 2010-01-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-02-02.
