Před výjezdem, Peter

Jak jsem pravil tu, let z Prahé měl zpoždění, navazoval naň autobus z Bléfastu do Bublinu, kde jsem si milou náhodičkou umluvil přespání skrzevá Couchsurfing.

Zdálo se, že zpožděný let vyústí v projetý autobus. Šel jsem tedy s prosíkem za vládcem autobusu téže společnosti, který si hověl před letištěm. Že jsme měli zpóžďo a že potřebuju do Bublinu a ať mě vezme s mým životem koloběžkovým krabicovým. Vyšlo najevo, že tento přesně bus je mým busem zakoupeným, rovněž zpožděným a rozhodně se příliš neponáhlejícím. Sbalil mě a jeli jsme. Koukal jsem z okna a říkal si, že zítra už pojedu po vlastních, že plnými doušky, duchy i dušemi očichám veškerou svobodu, kterou zahlédnu…

Pak najednou jsem byl v Bublinu, byla tma, noc, já jsem na největší štráse hleděl najít pádný mhd autobus, hleděl se v něj vmáčknout (s životem v krabici velmi, velmi náročné), řidiči jsem se mimořádně nezamlouval, pořád jsem mu zavazel, tak dlouho, dokud mě místo sebe nepustil člověk snad s tubou či basou, či co to bylo…

Pak jsem vystoupil, kde jsem měl, protože tam jsem se potkal s Peterem, Couchhostem. Pomohl mi dosmýkat život k sobě domů. Ukázal mi mnohé výtvarné umění. Ukázal mi, kde si mohu ohřát čínskou zupku. A pak už povídal o svém zklamání v ženách. A? O své zálibě v konspiračních analýzách, nedůvěře v systém, o antiimunitních nosičích ve viru covidu, o těch druhých, kteří nám tajně a nedovoleně vládnou a o slimácích, které když zašlápnu, vyhodí mě z domu (smích). Spát jsme šli pozdě, neměl jsem srdce jeho smutek utínat.

Ráno patřilo unboxingu. Rozplétání zamotané krabice, vyjímání položky po položce, kontrola kvality, montáž, pakáž. Již zde vyšel najevo prasklý blatník (vzpomínáte na to, že praská každé dva roky?), praskot byl v místě blatníkové vzpěry, byla ve mně malá dušička, že to, chlapec, vydrží. Vše ostatní se nicméně jevilo použitelné, jetelné. Ještě jsme s Peterem posnídali, doprobrali veliké vědecké podvody posledního století (aneb kdykoliv mají možnost lhát, lžou!), novopečený univerzitní zaměstnanec ve mně se až styděl za svou profesní volbu, jež nevyhnutelně směřuje k této šalbě. Potom mi Peter pomohl sehnat lokální SIM karticu, abych mohl hojně požívat výhod internetového věku, rozloučili jsme se (poslal mi ještě několik stěžejních literárně-naučných děl, jež otevírají oči) a já jsem vyrazil, později než zamýšleno, ale vyrazil obkružovat Hibernii, tu Severní zemi obývanou Hiberny, dávnými keltskými uličníky.

Ještě dovětek k Peterovi, on byl vlastně velmi milý a poznal jsem jej rád, litoval jsem, že jsem neměl asi tak měsíc času jen na něj. Byl tedy poněkud neústupný, ale velmi nápomocný (nabízel mi asi 20 různých kabelů, že si můžu jen tak vzít. No, nevzal jsem. Ale mohl jsem!).

V boj!

Svítilo mi pěkné slunce. Tož, výlet! Začal jsem tím, že jsem se postavil na správnou stranu silnice. Totiž vlevo. Dojel ke křižovatce… A poněkud ustrnul. Proudy aut jely zvláštním způsobem, jaký div… A já se v těchto proudech potřebuju zorientovat. Tak jsem se do toho vehementně pustil a vymotával jsem se z města. Některá odbočení nebyla úplně smooth, nicméně asi po hodině jsem se křižovatek zbavil a většiny Bublinu jakbysmet, upaloval jsem si za svým cílem. Toho dne jsem měl přejet kopečky národního parku Wicklow a někde za nimi se utábořit.

Jenže na náhorní kopeček se člověk nedostane jen tak, musí tam vyjet. A já jsem se asi dvě hodiny od výletu zasoužil první křečí. Totiž jsem se do těch hůr snažil jet efektivně, ať stíhám plány. Ale nohy nezvyklé pohánět koloběžku naloženou zaprotestovaly. Tak jsem zobal první magneziový pytlíček a dál se trmácel vzhůru, místy jsem koloběžku potlačil, však si zvyknu co nevidět a další dny se mi pojede dobře (HAHAHAHA).

Když jsem ovšem vyjel na Wicklow, únavy a křeče mě přešly. Byl jsem nad Bublinem, v hnědé zemi vřesu a žlutých křovisek. A konečně jsem si jel přinejmenším jako králík. Bylo mi líbezně. Slunno. Pohledno. A já jsem se kochal a zpíval jsem si a fajn. Potom jsem sjel na druhé straně parku zase dolů a ohlížel se po nocležišti.

Zjistil jsem záhy zajímavou věc. Irsko je protkáno soukromím. Totiž téměř všechna místa, kudy jsem projížděl, jsou ohraničena zídkami a plůtky, jež demarkují soukromé pozemky, pole a nebo pastviny. Tolik soukromých pozemků jsem asi v jiné zemi nepotkal. Potíž je s tím ta, že není mnoho místa na svobodné vztyčení stanu. První noc jsem tak vniknul komusi na pole, uchýlil se příjemně na jeho kraj a večeřel trenčianský párek s fazuľou. A taky se kochal západem slunce tam za horú. Po kochání slunce zapadlo, kolem stanu mi projel traktor a potom přijel vůz a čípo sundává okýnko. Ptal jsem se tedy, jestli jsem na prájvit proprtí, na což mi mládenec odpověděl jednoznačným „aye“. Doptal jsem se, mohu-li přenocovat, že jsem bikepacker, což kvitoval jednoznačným „okay“. Byl jsem zachráněn! Popřáli jsme si dobrou noc (nebo takového něco), zavinul jsem se do svého ministaníku a spát.

A tak bylo odstartováno, začala mi měsíční pouť do vlastní hlavy a zpět, začalo ranní balení stanu a večerní hledání vhodného místa ke stanění. Začal zápas s časem, který jsem postupně a velice vytrvale prohrával.

Druhého dne se mi jelo lépe, dorazil jsem na útesy, s nádherným výhledem na oceán. Jaké krásné místo! Ale jak mi připadalo ukradené, když jsem se k němu lopotil pouhé dva dny. Copak je tohle za odměnu? Připadalo mi to zvláštní. Tu jedinou noc jsem nespal ve stanu, nýbrž pod širákem, protože prý nezmrznu ani nezmoknu. Byla to pravda. Třetího dne se zatáhlo a jelo se mi zas o trošku lépe. Stanoval jsem u řeky, a dokonce jsem se v ní vykoupal. Před večerkou jsem zamířil do místní putyky na pivo. Otázal jsem se barmana, co že čepujó. Nesměle se na mě usmál a prohlásil: Heineken? Já opáčil, že něco místního by bylo bájo. Nesměle se na mě usmál a odpověděl: Heineken? Poznám, když jsem prohrál. Jednoho Heinekena (holandské exportní pivo) jsem si tedy objednal, zkroušeně jej zkonzumoval a šel spát ke své řece. Čtvrtého dne konečně nastala významná změna. Dalo se do deště, aby přestalo o tři týdny později.

Déšť, Béarra, zvířátka, Moher

Situaci s deštěm je asi dobré objasnit rovnou. Nepršelo vyloženě ustavičně. Občas přestalo, ba i slunce jsem čas od času viděl. Občas jen mrholilo. Občas padaly trakaře. Jednou kroupy (ale to až ve Skocku). Ale každý jeden den během následujících tří týdnů se aspoň nějaké mokro sneslo a já jsem si zvykl mít pláštěnku neustále při sobě, batoh pro jistotu stále na zádech, všechny koloběžkové brašny preventované igelitem.

Právě ten déšť, ten nevybíravý déšť, často mě navštěvující déšť, příliš často pršící déšť přispěl mému posunu na granulárnější úroveň, pozoroval jsem všelijaké změny. Přemýšlel jsem třeba, jak bych se svým zmáčeným Hobbo lookem asi líbil některým kolegům a především kolegyním z nejvoňavější práce vůbec (viva Notino!). Když mi šel déšť přímo do tváře a brýle se staly zcela neprůhlednými, vymyslel jsem jízdní strategii „na profesora“, což znamenalo čumět nad horní hranou brýlí. S mými 6 dioptriemi jsem sice viděl podstatné prd, ale aspoň jsem rozlišil silnici od škarpy a auto od domu. Kdysi mě napadlo bravurní moudro: Když při jízdě cítíš vlastní bzdění, jedeš hodně pomalu. Teď mě napadlo volné pokračování: Když při jízdě nemusíš pít, protože otevřeš pusu a piješ déšť, prší hodně. Plíživě se objevovaly choroboplodné popkulturní citáty o smrti, např. ze Sienkiewiczova románu Pouští a pralesem: „Noc nám přinese úlevu.“ „Přinese smrt!“ nebo optimistický mluvený úryvek písně Billa Laswella: Don’t fear death. Embrace it. Granulárno hrubé tak, že mám moc vyhladit vrásky i vesnice!

Prší. Tak jedu dál.

Jednou mi zastaví dodávka. Vystoupí pán a ptá se mě, jestli mám rozbité pedály. Vysvětluji, že nikoliv, že mám koloběžku. Nechápe, ale příliš to neřeší, zve mě do dodávky, že mě může svézt, když tak prší. Zrovna mám na sobě jen krátký rukáv a moknutí mě jen málo baví, navíc trestuhodně nestíhám plnit svůj vysněný plán… Okamžitě si odpouštím a s radostí přijímám. Ve voze jsou pánové dva, tomu prvnímu prakticky nerozumím, druhý mluví i srozumitelnou angličtinou. Skoro na hodinu jsem v suchu a teple a 40 km trasy padne jako nic. Pánové mi dávají tip na super restauraci, kde jím grandiózní lamb stjů a přečkávám nejhorší průtrž. Když ovšem méně nejhorší průtrž trvá už moc moc dlouho, navlíkám pláštěnu a jedu dál.

To je asi doba, kdy fotím první břízu a kupuju na benzině první kyselé bonbóny (úplně modré, rybízové), abych zabil čas deště a něco hryzal. A potom se mraky roztrhaly, vypadl z nich slun a svítil mi další třeba dvě hodiny. Zajásav pokračoval jsem, ať ujedu nejvíc. A takto jsem vjel na poloostrov Béarra, kde mi slun stále svítil a výhledy na moře byly překrásné.

Toho večera jsem vybudoval stan na velmi drobné kamenité pláži. Bylo tam hodně naplavených chaluh a za ohradou dost přísný skot. Hned pod chaluhami (čili směrem k moři) tušil jsem přílivovou zonulu, nad chaluhami byl hned svah a z něj shlížel ten dost přísný skot. Vyhodnotil jsem riziko přílivu v oblasti pod chaluhami a rozhodl se ustlat si na chaluhách, jinde nebylo možno, leda ve svahu (hahaha). Chaluhy ale trochu smrděly a byly plné podivuhodných čiperných korýšků. Tak jsem jich něco odhrnul stranou a v jejich proluce postavil. Zalezl dnu, vystrašil telefonicky pár lidí rizikem přílivu a vzápětí je uklidnil, že se vyplavit nedám! Po stanu se začal ozývat zvuk padajících krup. Byli to ovšem oni čiperní korýšci. Jmenují se talitrus saltator a jsou to vlastně takoví věční skokánci. Začali mi pobíhat po stanu a na něm skákat jako na trampolíně a já jsem dostal úzkost, aby mi ten stan klepítky neproděravěli (nedej bože, aby mě navštívili). Tak jsem je zevnitř čas od času odpinkával přes střechu pryč. Šlo to dobře. A potom jsem pospal. A potom? Potom, přátelé! Probudil mě zvuk vln. Pomyslel jsem si, jaké to příjemné místo, taky jsem pomyslel, že talitrusové odsaltatovali a mimo toho moře není slyšet nic. Ovšem? To moře znělo… Blíž?!

První vteřinu jsem hledal a nasazoval brýle a soukal se ze spacáku. Druhou vteřinu jsem obouval boty a civěl do zpěněné vlny, která oblizovala nejspodnější kolík stanu. Třetí vteřinu jsem myslím klel, láteřil a lamentoval. Čtvrtou vteřinu už věnoval co nejdůslednějšímu zavírání stanu, pátou až asi osmou jsem odkolíkovával všech 11 kolíků a okolo vteřiny desáté jsem zahájil strategický ústup napříč chalužím pryč od moře, které, jak se mi zdálo, bylo s každou jednou vlnou o poznání výš. Smotek stanu s prakticky veškerým mým vybavením jsem odhodil do přístupového svahu a letěl jsem zpátky do vln pro koloběžku a helmu a odsunul jsem i ty. Nakonec jsem si zavázal tkaničky a šel se tam podívat s baterkou, jestli jsem úprkem něco nevytrousil.

Zpětně přemýšlím, jak rychlá ta pakáž byla. Moře opravdu přišlo na dotek. A já jsem zmizel nádherně svižně. Měl jsem trochu radost, že jsem se vzbudil zvukem, a ne mokrem v nohou. Stan tak zůstal suchý, mokro se dotklo jenom krajních kolíků. Žel jsem byl odkázán na spaní ve svahu, kterému jsem se dosti chtěl vyhnout. Teď už nebylo zbytí, tak jsem vybudoval z kopce a byl jsem po celém tom výkonu unavený. Jenom jsem si do deníčku naškrábal poznámku: „Už nespím na pláži“.

Spal jsem až do rána, kdy jsem se probudil schoulený na dně stanu (dno = místo stanu s nejnižší nadmořskou výškou, čtenář zajisté rozumí). Pár minut svítilo slunce, potom se zatáhlo. Takto pochmuřen dorazil jsem proti větru na lokální konec světa, špičku poloostrova Béarra (jen teda za tou špičkou je ještě jeden ostrov, více konec světa). Dost tam foukalo. A poněvadž už jsem sem tam nějaký ten konec světa viděl (svět má konců snad tři sta sedmdesát osm tisíc, proto je kulatý), přemýšlel jsem si: že oni na takovéto špičky světa vysouvali vyhnance a vyděděnce, ubohé? Pro dobrodruha fajn, ale kdo by měl před pár dekádami časoprostory na dobrodružství? Tamní život musel být ukrutně na prd. Utéci nemohli, strávili přesně a právě tam celé své životy. Politoval jsem a návštěvu konce světa jsem ukončil, teď už po větru, ovšem zase v dešti.

Té noci jsem potkal další zajímavé zviřátko. Zove se pakomár (též muchnička, též midge) a je to příšera zasraná. Jen co jsem si naň vzpomněl, mám pocit, že celý svědím i teď, když své memoáry sepisuji z bezpečí domova. Je to tvor z mokrých trav, kde si nenápadně čeká, až dorazí … asi kdokoliv. Jakmile se tento kdokoliv objeví, vznese se hvězdokupa pakomárů a vytvoří vcelku nepropustný oblak okolo tohoto nebohého kohokoliv. Tento kdokoliv je nejdříve ohromen, potom se pokusí poodstoupit trošku jinam, že „tam snad nebudou“. Do prdele omyl! Snad na druhé straně cesty, co jsou ty břízky? Ani hovno! To zmrdstvo je jednoduše totálně všude, kamkoliv kdokoliv šlápne, pod stopou se mu zapráší a tento prachbídný prach na něj dosedne a… (já to ještě vlastně nenapsal) hryže a hryže a saje a… a ono to vlastně ani není skoro poznat, dokud těch kousanců nezačne být příliš, dokud nezačnou být všude a dokud si nebohý kdokoliv neuvědomí, že má ty příšery i pod oblečením zalezlé, neboť nepostřehl včas, že mu zalézají všude, kde se naskytne nějaký milimetřík kožní. Bože, jak to svědí! Postavil jsem stan jako šílený, pořád se jenom oháněl kolem sebe, maje na sobě opravdu hodně odění. Potom jsem do toho stanu vletěl rychleji, než kdyby byla průtrž mračen. A těch snad 50 jedinců toho mrzkého tvora, co se mi tam mezitím nahrnulo, jsem považoval za své malé vítězství. Rozmázl jsem je po stropě, jakmile dosedli. Větrat ve stanu nebylo možné, bylo tedy dusno a bídně a já jsem po večeři celý anemický usnul.

Ráno jsem se zběsile sbalil (midges na mě čekali před stanem) a vyrazil v dešti do nedalekého sedélka na nějaký kopček. Pln bouřlivých frustrací vyjel jsem jej, sednul před obchůdek suvenýry a jal se snídat nějaké své sladké pečívko, do nějž se (jak se to mohlo stát?) vekleli ti zlolajní midges. Chutnali úplně stejně jako to pečívko, ani jsem nebyl příliš vybíravým. Potom jsem si tamtéž čistil zuby. A pozoroval mnoho cyklists již mi pozorovali koloběžku. Jeden ode mě dokonce vyloudil Instagram (mé poprvé).

Pořád poprchávalo a já jsem dospěl k vyloučení plánovaného výstupu na Carrauntoohil (což je nejvyšší vrch Irska), neb jsem usoudil, že jet v dešti na jeho úpatí budovat stan, koupat se v midges a zahubit celý den umokřeným výstupem k nižádnému výhledu mi za to nestojí. Trošku smutně jsem tedy pokračoval sjezdem ze sedla dál dolů, směrem na Killarney, kde jsem snědl konzervenou makrelu. Protože furt jenom pršelo, byl jsem mokrým. Protože jsem byl mokrým, rozmrzel jsem se. Rozmrzelý jsem zabrouzdal internety a vypátral a zajistil výrazně zlevněný Booking v městečku Listowel (což zní jako Litovel pivo). A tam jsem si vypral, sušil na balkónku, tam jsem snědl dvě čínské polívky a pohovořil s Gruzínci. A spal.

Noa jazda dál, spanilá, na Moherské útesy. Cestou mě dva starší cykloNěmci (sláva jim) pozvali na jízdenku na trajekt a já jsem si vyfotil maják a byl z něj rád. Moherské útesy v pořádku, ale jsou veliké a dlouhé a velmi závisí, kde se nacházíte. Neboť hlavní jejich porce je v obklíčení turismu, lidé tam shazují koloběžky a nedovolí vám na nich jezdit. Nelze doporučit. Ovšem na málo frekventované části (JZ část, u Moher Tower) lze krásně přenocovat, pojíst, zmoknout, obávat se ve větru o osud stanu, a dokonce se nenadále v noci i pěkně vykakat pod placatý kámen.

Potrava, Dún Briste, Benbulbin

Jak možná vyplynulo, počasí bylo vrtošivé. Žízeň jsem za dešťů a zim ukájel čajíčkem, který jsem vydatně sladil, neboť cukr je energie na cesty, a mléčil, neboť Irové mají mléka dost. Vlastně jsem byl překvapený, jak rychle jsem na irskou verzi pití čaje přistoupil. Pro dané počasí to bylo to nejlepší. Bylo-li náhodou slunno a teplo (asi třikrát), poroučel jsem si nealkoholického Guinesse, který mě nebývale těšil, pěnka hustavá, v chuti jsem absenci řízu nezaznamenal.

Též se mě pozvolna zmocňoval velice sžíravý hlad, stal jsem se nenasytným jedlíkem, začal jsem se těšit na každý momentík, kdy se budu krmit, zbožňoval jsem snídaně i večeře, pokud déšť a nestvůry umožnily jíst před stanem. Nemohl jsem se dočkat restaurací, kde jsem o polednách pojídal plnohodnotnější krmi. Často jsem sice hlad ukájel smaženou rybou s hranolky, což nebylo příliš dobré, ale místy jsem natrefil na lahůdkový jehňácký stew apod. No a když nebyly k dispozici restauranty, živil jsem se na pumpách, kde jsem si nechával vyrábět custom sendviče s velkým množstvím všeho. A ovoce. A sladké bonbůnky gumisté i cumlavé.

Hýbal jsem se dále. Mým štístkem bylo, že jsem postupoval správným směrem, kdy mi větry douly raději do zad než do břich. Deště mi tak neubližovaly příliš radikálně a když ustaly, radoval jsem se převelice. Když takhle jednou ustalo a já pojedl přelahodné polévky (v Cliffdenu, doporučuji!), nastalo Norsko. Konec světa (zase jednou), skaliska, vlnobití, všechno šedé, semo tamo lišejník. A pláže z písku. A ostrůvky a výhled na oceán. A? Fjord (vskutkový). A další den potom hory a lesy (park Wild Nephin) a louka, která vypadala jako v Bohumíně, a nakonec cosi neuvěřitelného, obří útes s mechovými bobíky, hřadujícími buřňáky a Downpatrick Head (Dún Briste), což je taková žehlička čili roláda vysoká 45 metrů a asi 80 metrů odloučená od hlavního útesu. Totálně podivný kus skály čnící, na kterém jsou prý ruiny starých stavení z předkorozních let, kdy byla Hlava propojena se světem pevninským mostem. Když přišel tajfun a most shodil, připlavili se prý srdnatí námořníci a obyvatele ostrovní salaše nějakými lany osvobodili. Těžko si představit, ale dobrá práce, hoši! Ahoj!

 

Taky je na mechových bobících malý panelový domeček s novými okny … a odemčenými dveřmi. S panelovou střechou i podlahou. Výborně! Nestanuji, neváhám, ubytuju se, usínám spím. Jak slastné! Když v tom? Buch. Buch. Co to? Kdo to budí spícího, kdo riskuje bouři a hněvy? Buch buch. Rozhlédnu se zmateně kolem sebe. A z buchu je náhle káp. Kapka jako hroznové víno mi kápla na čelo (nebo prostě někam). Chápu se brýlí a ejhle, panelová střecha je děravá jako ústa staré ženy! Ty panely ale vůbec nedoléhají, pouze agregují déšť a posílají jej na mě v podobě olbřímích kap. Vyskakuji, pakuji. Spacák nesmí zmoknout. Já můžu. Nějak vše pobalím a za 5 minut už dovnitř docela férově prší. Venku je teda hůř, neb tam i fouká a je ukrutná zima. Nakonec není zbytí, dovnitř vyloženě teče, tož prchám z domečku, prchám z bobečků, kousek zpátky po cestě je jakási turistická vyhlídka se stříškou. Tam jím a zuby opečuji a když to nejhorší přejde (ba slunko když mě poctí návštěvou za vzniku duhy), pokračuji dál na sever, vyhlížím poslední irskou aktrakci, velkolepý Benbulbin.

Benbulbin je taková docela charakteristická hora, skála, znáte z TV. Totiž z Písně moře (Song of the Sea, kdo neznáte, znejte). Zeleně se pnoucí svah do strmého skalnatého vyvrcholení. Vypadá jako zelená vlna. Tutto doputuji až skoro ke skále, rád bych někde hlavu složil, ale všude jsou pastviska plná ovec nebo nějaké usedlosti, domy nebo lokální hustolesy, dlouho tedy není kde. Nacházím útočiště před polorozpadlým domkem s velkou zahradou a velkým oknem, ovšem bez střechy. Velmi tajně tedy buduji stan a než na noc začne pršet, sluním se v zapadajícím kamarádovi, pojídám jitrnici a jelito a je mi pro chvíli docela blaženě. Nakolik jsem si přišel bezpečný ve své nenápadnosti, ráno mě překvapil výskyt dědečka (svým suchým konstatováním mě poměrně vyfrontil: „What a strange bike you have!“). Též plzáků jsem měl ráno ve stanu 8. Nu, sbalil jsem se v dešti a zamířil na východ, do Severního Irska.

Severní Irsko, Jenny, Eric &Anastasia

V Severním Irsku jsem měl skrzevá Warmshowers domluvené hned 2 noclehy, což je ze dvou tam plánovaných nocí až zbytečný komfort. Ovšem začaly mě bolet nohy. Levé stehno a pravé koleno a pravá achillovka. Vše křičí, že jedu špatně, očividně nějaké kompenzační problémy. Ale jaké? Co dělám špatně? Přijdu na to? Přejde to? Prozkoumáme.

Průjezd do Spojeného království Velké Br. atd. je hladký. Tak hladký, že si ho ani nevšimnu, dokud neshledám, že mi nefungují irská data (mých krásných 100 GB dat!). Toho dne skoro nepršelo, ale vydatně foukalo, nějak z boku, nevyužil jsem, jen byla zima (to víte, sever). Pro potěšení se přátelím s břízami. A ufoukaný a rozbolavělý jsem dojel k Jenny a těšil se, že odpočinu údům.

Jsem u Jenny. Jenny je starší paní, zajímavá, ale zvláštní. Bydlí sama ve velikém domě, píše básně a zajímá se o literaturu a historii. Mluví potichu a s takovým přízvukem, že ubohý Síťa poměrně málo rozuměl; postupně se to zlepšilo, ale žádné velké výhry, ach ach. Taky má Jenny zvláštní koupelnu, totiž sprchou se rozumí nafukovací vířivka, která vyplňuje malinkou místnůstku. Místo sprchové hadice slouží hadice gumenná a z ní tekla voda mírně studenná. Člověk se tedy vedřepnul do vířivky, tekl na sebe vodu a vířivka se postupně plnila a potom nějak hrozně nechtěla odtékat či co, vybavuji si hodně vody všude kolem a Jenny co údržbáře manipulující s kohoutky a mě co údržbáře kroutícího klíči a šroubováky. Potom jsem trošku doufal, že mě Jenny pohostí, ale neměla se k tomu, tak jsem si uvařil své always-ready čínské polívčičky a nabídl jí čokoládu, za což mi uvařila té.

S tím pohoštěním a s očekáváními je to těžká věc. Když jsem před deseti lety začal využívat Couchsurfingu a o něco později Warmshowers, byl jsem nesmírně poctěn, že mě hostitel přijme do svého domu a nechá se vykoupat a přenocovat. Vůbec jsem neočekával, že bych mohl dostat něco navíc. Ovšem v praxi většina hostitelů připraví rovnou i nějakou večeři, případně na ní pracujeme společně. No a takováhle většina časem volky nevolky nějaká očekávání vytvoří. Snažím se jim vesměs bránit, vždycky mám pro každý pád i vlastní večeři, nikdy jsem hostitele nepožádal, aby mi něco uvařil. Chci být nenáročným a spokojeným hostem. A proto jsem si u Jenny udělal své čínské polívky a nabídl jí čokoládu. Nazejtří mi pak sama nabídla snídani, chlebík s medy a džemy apod. Bylo to velmi milé a já jsem byl úplně rád.

Než jsem se vypravil dále, chtěl jsem po Jenny, aby mi přečetla svou báseň. Souhlasila. Bylo pak velmi zvláštní sedět v hlubokém gauči a vidět proti oknu stíněnou siluetu té staré dámy, jak mi čte o své noční jízdě na kole. Bylo to čímsi zvláštně intimní. Poprosil jsem ji, ať mi tu báseň pošle a udělala i to.

Po básnickém okénku se Jenny zvedla, že mě kousek doprovodí na kole. Souhlasil jsem, ale byl jsem mírně nešťasten, neboť jsem usoudil, že v kopečcích pojedeme velmi pomalu (ach, mé předsudky! Lidi…). Jenny vytáhla své podivné kolo (velice dlouhé, s ohromným prostorem pro náklad), které má přídatnou baterečku, hopsla na ně a vyrazila takovým kvaltem, že jsem jí moc nestačil. Pověděl jsem, kam jedu a ona mi řekla, že dobře, že mě kousek trasy provede, tak nemusím používat mapu. A vskutku! Sice jsem se párkrát pro jistotu podíval, jestli nejedeme nějakými prodlužkami, ale my ne. Jenny pokaždé trpělivě počkala, až se přesvědčím. Ale trasu znala bezchybně. A prosím nejednalo se o nějakých pár kilometrů za barák, ona se mnou jela asi 20 km, tedy hodinu. Bylo to krásné, já jsem měl radost, z pohybu, z povídání, Jenny je super. Věřím, že jí nevadí, že tu zveřejním její báseň. Hle.

Straight on Till Morning

You’ve left the city far behind.
Its orange glow is fading into black.
For one last time it brightens till
your shadow looms ahead, then slides
by safely to the side.
The final traveller passes;
You are left alone.
Your own pale sphere of light rolls on.
Nothing beyond – except what slowly glides
into existence, and is gone:
smell of wild garlic, new-turned earth;
the barking of a dog, disturbed
in hunting dreams; the purple eyeshine
of a deer, perhaps, in quaking trees.
There’s no direction, and you ride
with no horizon, in no time
and gravity itself has tides
that ebb and flow, are felt
in pedal stroke and click of gears.
Its pressure grows.
You grind, you sweat, and then
a breeze from nowhere fans
your face; your tyres sing.
You fly.
Before the earth renews its claim
and stretches out the line of dawn
to overwhelm this world – uncoil.
Look up, for you are not alone;
faint spheres of light, like yours
fast fading into day –
Uncountable, are shining still:
the busy traffic of the Milky Way.

Jennifer Brien

A potom dodala:„May the road rise to meet you,“ a objasnila, že se tohle irské přání šťastné cesty nemyslí doslovně. Dík!

A mě čekalo ještě dalších 100 km vpřed, směrem k Bléfastu. Jel jsem tedy a byl to den, kdy na mě cestou nepršelo (začalo až večer a v noci, to už jsem byl pod střechou). Ale já jsem jenom jel a jel a po cestě nebylo téměř nic k vidění, jenom jsem jel a nepršelo a překvapivě mě snad ani ty nohy příliš netrápily, prostě jsem ujel jako nic a náhle byl u Erica (born in South Africa) a Anastasii (born in Ellás) – a tito lidé byli nesmírně roztomilí a přátelští, zvědaví (nadšení z koloběžky), povídaví (dokonce jsem i rozuměl, není nad míchané akcenty), pohostinní (ecce hojná sytá večeře a buchta a takové všecko). Eric mi poradil, jak přeplout kannalized z Irska do Skotska, že je záhodno vzít bus a přetransportovat se rovnou do Glasgow, což je přesně za touž cenu jako pouze vzít trajekt (a ještě jet asi 60 km či kolik do Glasgow). Zmenšil jsem si tudíž cestu, ale trošku nahnal čas a trošku potěšil znovu se nepříjemně rozbolavší nohy. Aniž bych se tak výrazněji nadál, ocitl jsem se ve Skotsku, Kaledonii, Glasgow (takto trojjedinně najednou). První polovic výletu byla za mnou.