Český zemský sněm: Porovnání verzí
upraveny chybné fotografie |
m pravopisné chyby |
||
| Řádek 1: | Řádek 1: | ||
'''Český zemský sněm''', neboli oficiálně '''Sněm |
'''Český zemský sněm''', neboli oficiálně '''Sněm Království českého''', (něm. ''Landtag des Königreiches Böhmen'', či jen ''Böhmische Landtag '') v [[Praha|Praze]] byl po několik staletí až do roku 1918 (fakticky jen do roku 1913) [[zemský sněm]] pro správu [[České království|Českého království]]. |
||
== Stavy a absolutismus == |
== Stavy a absolutismus == |
||
Verze z 5. 5. 2013, 14:11
Český zemský sněm, neboli oficiálně Sněm Království českého, (něm. Landtag des Königreiches Böhmen, či jen Böhmische Landtag ) v Praze byl po několik staletí až do roku 1918 (fakticky jen do roku 1913) zemský sněm pro správu Českého království.
Stavy a absolutismus
Čeští stavové si za svého krále roku 1471 zvolili polského Jagellonce Vladislava II. V roce 1500 bylo v zemském sněmu schváleno Vladislavské zřízení zemské pojmenované po králi. To zajistilo českým pánům a zemanům rozsáhlý podíl na politickém spolurozhodování a zároveň je považována za nejstarší písemná česká ústava. Předsedající sněmu se nazýval Nejvyšší purkrabí (něm. Oberstburggraf). Ten vedl jednání s osmi přísedícími jmenovanými sněmem, po dvou z každého ze stavů.[1]
Po porážce českých stavů v bitvě na Bílé hoře roku 1620 vyhlásil Ferdinand II. Obnovené zřízení zemské, v němž bylo monopolní postavení stavů zrušeno ve prospěch zemské vlády. I přes tato omezení zůstal Zemský sněm a jeho výbory, podobně jako Zemský výbor v Rakousku, účinným prostředkem politického spolurozhodování. Ve svých zasedáních, zpravidla jednou do roka, se mohli stavové skrze výše daní stavět na odpor zemským pánům. Všechny přímé i nepřímé daně, vyjma výběru cel, zůstaly v kompetenci stavů.[2] Zemský sněm tak byl spíše reliktem stavovského státu, než nástrojem absolutistické moci. Již ve 30. letech 17. století byl Zemský sněm opět základnou pro organizování opozice a místem politických třenic.[3]
Teprve za panování Marie Terezie byl silný podíl stavů na moci trvale omezen.[4] Stavovské sněmy byly, s výjimkou let 1784–88 za Josefa II., pořádány bez přerušení do roku 1848.[5] Na konci existence, v roce 1848 měly zemské stavy 214 členů.
Snahy o volený Zemský sněm českých zemí roku 1848
Březnová revoluce se dotkla také českých zemí a vyvrcholila v pražském povstání. 11. března 1848 císařský místodržící předal petici, jež mj. vyzývala ke svolání a reformě Zemského sněmu. Ten měl být volený a měl reprezentovat také Moravu a Rakouské Slezsko. Během revoluce se utvořil Svatováclavský výbor roku 1848, jenž vystupoval jako prozatímní národní výbor. Na 30. března 1848 plánované otevření Zemského sněmu ovšem neproběhlo. Místo toho byly sněmy odročeny na neurčito. Již v této rané fázi boje o jejich demokratické obnovení zastínil národnostní konflikt. Národní výbor byl prvním zástupcem českojazyčného obyvatelstva. 28 největších německých měst v českých zemích podalo písemní protest císaři, v němž odmítala vznik českého Zemského sněmu.
„Nejvyšším kabinetním výnosem“ z 8. dubna 1848 císař schválil žádosti po svobodně zvoleném Zemském sněmu. Město Praha si mělo zvolit 12 poslanců, Města nad 8 000 obyvatel po dvou a města s více než 4 000 obyvatel po jednom. Zemské obyvatelstvo si mělo zvolit za každý vikariát dva poslance. K tomu měli získat členové dosavadních zemských stavů, stejně jako rektor a čtyři děkani fakult Pražské university a jednoho zástupce Vysoké učení technické. Volební právo měl mít každý občan platící daně. Zemský sněm měl být oprávněn, „radit se a usnášet na všech zemských záležitostech“.
Lev z Thun-Hohenštejna, císařský místodržící v Čechách nedostal žádné pokyny z Vídně a proto se rozhodl, vypsat volby do Zemského sněmu na 17. a 18. května. Volby se však nemohly uskutečnit podle plánu. Zatímco zejména v Praze byla volby odmítána, neboť volební právo zachovávalo stará privilegia, konzervativní síly doufaly v návrat původního stavu.
26. srpna byl národní výbor zakázán. Volby a shromáždění Zemského sněmu v českých zemích ztroskotaly, starý stavovský Zemský sněm byl, jako poslední relikt českého sebeurčení, rozpuštěn. Zvolení čeští zástupci se sice podíleli na moci v Říšském sněmu, nemohli však nezdaru z revoluce roku 1848 zabránit.[6]
Volený Zemský sněm 1861–1913
Roku 1860 vydaný říjnový diplom a únorová ústava z roku 1861 počítaly s vytvořením Zemských sněmů v korunních zemích. Jako důsledek tohoto předpokladu byl v roce 1861 opět schválen vznik voleného českého Zemského sněmu.
Literatura
- Stenografické protokoly ze zasedání (pro roky 1861-1889 a 1895-1911 viz digitální knihovna českého Parlamentu)
- OKÁČ, Antonín. Český sněm a vláda před březnem 1848. Kapitoly o jejich ústavních sporech. Praha: Zemský národní výbor, 1947. 396 s.
Reference
- ↑ Eila Hassenpflug-Elzholz: Böhmen und die böhmischen Stände in der Zeit des beginnenden Zentralismus. Eine Strukturanalyse der böhmischen Adelsnation um die Mitte des 18. Jahrhunderts. Nakl. Oldenbourg, Mnichov 1982, ISBN 3-486-44491-3, Str. 437.
- ↑ Eila Hassenpflug-Elzholz: Böhmen und die böhmischen Stände in der Zeit des beginnenden Zentralismus. Eine Strukturanalyse der böhmischen Adelsnation um die Mitte des 18. Jahrhunderts. Nakl. Oldenbourg, Mnichov 1982, ISBN 3-486-44491-3, Str. 20 und 41ff.
- ↑ Petr Mat’a: Die Habsburgermonarchie 1620 bis 1740. Leistungen und Grenzen des Absolutismusparadigmas. Nakl. Steiner, Stuttgart 2006, ISBN 3-515-08766-4, Str.320.
- ↑ Karl Bosl: Böhmen als Paradefeld ständischer Repräsentation vom 14. bis zum 17. Jahrhundert. In: Karl Bosl (Hrsg.): Aktuelle Forschungsprobleme um die Erste Tschechoslowakische Republik. Nakl. Oldenbourg, Mnichov 1969, Str. 9–21.
- ↑ Eila Hassenpflug-Elzholz: Böhmen und die böhmischen Stände in der Zeit des beginnenden Zentralismus. Eine Strukturanalyse der böhmischen Adelsnation um die Mitte des 18. Jahrhunderts. Nakl. Oldenbourg, Mnichov 1982, ISBN 3-486-44491-3, Str. 41.
- ↑ Otto Urban: Die Landtage der böhmischen Länder: Der böhmische Landtag. In: Helmut Rumpler, Peter Urbanitsch (Hrsg.): Die Habsburgermonarchie 1848-1918. Svazek VII: Verfassung und Parlamentarismus, 2. sbírka: Die regionalen Repräsentativkörperschaften. Nakl. Rakouské akademie věd, Vídeň 2000, ISBN 3-7001-2871-1, Str. 1991-2055, zde str. 1995ff.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Böhmischer Landtag na německé Wikipedii.
