Wikipedie

Zikmund Lucemburský

římsko-německý císař, český a uherský král

Zikmund Lucemburský (14. února 1368 Praha – 9. prosince 1437 Znojmo) byl syn Karla IV. a jeho čtvrté manželky Alžběty Pomořanské, polorodý bratr Václava IV. a tchán Albrechta Habsburského. Byl braniborský markrabě (od roku 1373), uherský král (od 31. března 1387), římský král (zvolen roku 1410 a znovu 21. července 1411, korunován 8. listopadu 1414), slezský vévoda a lužický markrabě (od 1419), moravský markrabě (1419–1423), český král (korunován 28. července 1420, vládl v letech 1436–1437), lombardský král (od 1431) a římský císař (od 1433).

Zikmund Lucemburský
Zikmundův portrét od neznámého autora, pravděpodobně z Prahy, před 1420
Zikmundův portrét od neznámého autora, pravděpodobně z Prahy, před 1420
Narození14. února 1368
České království Praha, České království
Úmrtí9. prosince 1437 (ve věku 69 let)
Moravské markrabství Znojmo, Moravské markrabství
Pohřben/aKatedrála Nanebevzetí Panny Marie (Velký Varadín)
Tituly a úřady
císař Svaté říše římské
Období1433–1437
Korunovace31. května 1433
PředchůdceKarel IV. Lucemburský
NástupceFridrich III. Habsburský
římsko-německý král
Období1411–1437
Korunovace8. listopadu 1414
PředchůdceJošt Moravský
NástupceAlbrecht II. Habsburský
český král
Období1419–1437
Korunovace28. července 1420
PředchůdceVáclav IV.
NástupceAlbrecht II.
uherský král
Období1387–1437
Korunovace31. března 1387
PředchůdceMarie Uherská
NástupceAlbrecht II.
chorvatský král
Období1387–1437
PředchůdceMarie Uherská
NástupceAlbrecht II.
moravský markrabě
Období1419–1423
PředchůdceVáclav IV.
NástupceAlbrecht II.
braniborský kurfiřt
Období1378–1397
PředchůdceVáclav IV.
NástupceJošt Moravský
Období1411–1417
PředchůdceJošt Moravský
NástupceFridrich I.
RodLucemburkové
DynastieLucemburkové
Manžel/kaMarie Uherská (1385–1395)
Barbora Celjská (1408–1437)
DětiAlžběta Lucemburská
OtecKarel IV.
MatkaAlžběta Pomořanská
PříbuzníVáclav IV., Jan Zhořelecký, Anna Lucemburská, Alžběta Lucemburská, Kateřina Lucemburská, Markéta Lucemburská
OceněníZlatá růže (1415)
Podvazkový řád
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Zikmund byl velmi vzdělaný, mluvil sedmi jazyky, byl velmi společenský a měl zálibu v rytířských turnajích. Byl jednou z vedoucích postav kostnického koncilu, který sice ukončil papežské schizma, ale také vedl k husitským válkám. Na svou dobu se dožil velmi vysokého věku – bez dvou měsíců 70 let. Jeho smrtí česká linie Lucemburků vymřela po meči.

Zikmund Lucemburský jako středoevropský politik

editovat
 
Pečeť královského dvorského soudu pro české země

Zikmund, pojmenovaný po svatém Zikmundovi (který se za přispění Karla IV. stal novým českým patronem), byl významný evropský politik vrcholného středověku, v Čechách však tradičně neoblíbený, zejména kvůli Janu Husovi, na jehož smrti je mu, ne zcela právem, připisován podíl. Zikmundovi se skutečně od mládí říkalo „liška ryšavá“, ovšem jenom kvůli zrzavým vlasům, ne prohnanosti.

Mluví se o něm jako o „posledním císaři středověku“ (Drška 1996). Jeho hlavním zájmem byla reforma církve (koncily v Kostnici a v Basileji) a reforma říše, ale zasahoval i do sporů mezi Anglií a Francií (Zikmund byl první císař Svaté říše římské, který v květnu 1416 stanul na půdě Anglie a vjel branami do Londýna), do sporů mezi Polským královstvím a Řádem německých rytířů a v neposlední řadě se snažil zorganizovat křížovou výpravu, která by pomohla Byzantské říši proti Turkům. V těchto snahách často býval osamocen. Zastával podřízenost církve světské moci, v letech 1403–1404 zakázal odvádět peněžní dávky papežské kurii a sám se rozhodl obsazovat některé církevní úřady, včetně biskupských.

Jako první vytvořil podunajské soustátí, které sestávalo z uherského a českého království a říše a zřejmě mělo být hrází proti dravé osmanské expanzi. K jeho dalšímu rozšíření směřoval také sňatek Zikmundovy dcery Alžběty s rakouským arcivévodou Albrechtem V.

Biografie

editovat

Dětství

editovat

Zikmund se narodil 14. února 1368 v Praze[pozn. 1] jako syn císaře Svaté říše římské Karla IV. a jeho čtvrté manželky Alžběty Pomořanské, vnučky polského krále Kazimíra III. Velikého. Byl pojmenován podle svatého Zikmunda, oblíbeného světce a patrona jeho otce. Svou přezdívku, liška ryšavá, získal již v dětství kvůli zrzavé barvě svých vlasů.

Už tři dny po jeho narození sepsal Karel IV. dohodu o jeho budoucím sňatku s tehdy tříletou Kateřinou, pátou dcerou norimberského purkrabího Fridricha V. Hohenzollernského. K tomuto sňatku ale nakonec nedošlo.[16]

Uherský král

editovat

V roce 1374 Karel IV. syna zasnoubil s Marií, nejstarší přeživší dcerou polského a uherského krále Ludvíka I., který zamýšlel, že Marie se svým manželem ho po jeho smrti nahradí v Polsku. V roce 1378 se Zikmund po otcově smrti stal braniborským markrabětem. Desetiletý Zikmund byl ovšem na několik příštích let poslán na uherský dvůr a s Uherskem se silně identifikoval.

 
Zikmund Lucemburský, pozdější podobizna od Albrechta Dürera (cca 1509–1516)

V roce 1381 poslal třináctiletého Zikmunda jeho starší bratr Václav IV. do Krakova, aby se naučil polsky, zvykl si na zem a místní lid. Král Ludvík zemřel roku 1382 a Poláci odmítli další spojení s Uhrami. Za polskou královnu zvolili Mariinu mladší sestru Hedviku, provdanou za Vladislava II. Jagella. V Uhrách nechala královna vdova Alžběta Bosenská korunovat královnou Marii, která se zasnoubila s Ludvíkem Orleánským. 15. listopadu 1385 si Zikmund vynutil sňatek s Marií (svatba proběhla ve slovenském Zvolenu) a získal tak uherský trůn. Po odstranění protikrále Karla Neapolského, který byl počátkem roku 1386 zabit na příkaz Alžběty Bosenské, a následném zajištění podpory uherské šlechty, se Zikmund nechal korunovat uherským králem 31. března 1387 v Székesfehérváru[17] (česky: Stoličný Bělehrad). Ještě téhož roku ale stoupenci Karla Neapolského proti Zikmundovi zosnovali povstání a uvěznili královnu Marii i její matku Alžbětou Bosenskou. Povstalce vedli chorvatský bán Ivan Paližna se svými synovci Ivanem Horvátem a záhřebským biskupem Pavlem a jejich strýc Ivan. Obě královny byly vězněny v pevnosti Novigrad u Zadaru, kde byla Alžběta Ivanem Horvátem zavražděna, zatímco Marii se podařilo Zikmundovi osvobodit a povstalci museli hledat útočiště u bosenského krále Tvrtka I. Z Bosny poté Ivan Horvát intrikoval proti Zikmundovi a snažil se prosadit na uherský trůn nezletilého Ladislava Neapolského, syna zavražděného Karla. Roku 1394 však byli bratři Horvátové Zikmundem zajati, Ivan odsouzen k smrti a po dlouhém mučení v Pécsi rozčtvrcen, zatímco jeho bratr Pavel byl sesazen z biskupského stolce a zemřel ve vězení.

Zikmund byl sice jediným Lucemburkem na uherském trůně, ale udržel se na něm celých padesát let. Roku 1396 se spolu s Joštem Moravským postavil do čela odporu proti Václavovi IV., toho roku také s Václavem obnovil smlouvy o vzájemném nástupnictví a byl jím jmenován vikářem v Německu. Křížová výprava, kterou organizoval proti Osmanské říši, byla v září 1396 rozbita Turky u Nikopole, sultán ovšem toto vítězství nevyužil k expanzi.

Vztahy s Václavem IV.

editovat

Roku 1401 vypukla v Uhrách vzpoura a král byl dočasně uvězněn. Václav IV., byť sesazen z německého trůnu, se obrátil o pomoc ohledně císařské korunovace (stále ještě možné) k Zikmundovi a nabídl mu správu Čech. Zikmund začal zabírat královské hrady, Václava kvůli jeho odporu nechal zajmout a odvést do Vídně. Odpor, který proti němu v Čechách rychle vzrůstal, se pokusil zlomit vojensky, současně však musel znovu zasahovat v Uhrách proti novému uchazeči o trůn. Mezitím Václav z Vídně uprchl a roku 1404 se bratři smířili.

Po smrti Václavova římského protikrále Ruprechta III. byl Zikmund 21. července 1411 s Václavovým souhlasem zvolen hlasy pěti kurfiřtů římským králem (korunován 8. listopadu 1414). V té době podruhé zastavil Braniborsko, tentokrát svému přívrženci, norimberskému purkrabímu Fridrichu I. Hohenzollernskému, a definitivně je tak odtrhl od Čech.

Papežské schizma

editovat
 
Zikmund a Barbora Cellská na koncilu v Kostnici

Jako římský král se Zikmund snažil o odstranění papežského schizmatu (trojpapežství). V květnu 1410 zemřel papež Alexandr V. Situace v církvi se nelíbila římskému králi Zikmundovi, který přiměl jednoho z papežů, Jana XXIII., aby svolal nový koncil do Kostnice. Koncil roku 1414 rozhodl o abdikaci všech tří papežů a jako nového papeže 11. listopadu 1417 zvolil Ottu Colonnu, který přijal jméno Martin V. Na jednání v Kostnici měl obhájit své učení Jan Hus, kterému na cestu vydal Zikmund ochranný glejt. Byl ale nařčen z kacířství a 6. července 1415 upálen. Po koncilu mělo křesťanstvo opět jediného papeže.

Císař a husité

editovat

Po Václavově smrti (1419) se stal Zikmund jediným dědicem českého království. Katolická šlechta ho očekávala se samozřejmostí, husitská šlechta pak s určitými obavami. Připravovaly se volební požadavky: přijímání z kalicha a sekularizace (zabavení) církevního majetku. Zikmunda podporovala jako příštího českého krále vdova po Václavovi IV., Žofie Bavorská, ta se ovšem nakonec sama uchýlila pod Zikmundovu ochranu.

V březnu 1420 byla ve Vratislavi za jeho přítomnosti vyhlášena křížová výprava proti kacířským Čechám. Koncem května oblehl Zikmund s křižáckým vojskem Prahu. Byl poražen na Vítkově (14. července) a pod Vyšehradem (2. listopadu), nechal se ale korunovat českým králem (korunoval jej pražský arcibiskup Konrád z Vechty), neboť měl ve své moci Pražský hrad (28. července). Na jaře 1421 se v Čáslavi sešel sněm, který ho jako krále odmítl; na Moravě, ve Slezsku a Lužici ho šlechta uznala.

Po prohrané bitvě u Německého Brodu 8. ledna 1422 ze země odtáhl, snažil se ji příští léta získat kombinací diplomatického a vojenského nátlaku. Teprve v roce 1429 navázali husité kontakty se Zikmundem, jehož hodlali přijmout za krále, pokud by uznal jejich program. To ovšem byla pro světskou hlavu křesťanstva nepřijatelná podmínka. Zikmund tedy musel čekat celých sedmnáct let po Václavově smrti, než byl v českých zemích všeobecně přijat jako král.

Legitimní český král

editovat

Dne 31. května 1433 byl Zikmund papežem Evženem IV. korunován na římského císaře. Po bitvě u Lipan se mu otevřela cesta k vládě v českých zemích. Dne 5. července 1436 v Jihlavě byla vyhlášena před Zikmundem kompaktáta (kompromis mezi stanovisky basilejského koncilu a husitů), následovala jednání o podmínkách přijetí císaře Zikmunda za českého krále a jeho slavnostní přijetí v ceremoniálu na jihlavském náměstí 14. srpna 1436. Na zemském sněmu 30. září 1437 byla proti Zikmundovi vznesena celá řada stížností – například, že dal popravit hejtmana Jana Roháče z Dubé.

 
Deska na znojemském Masarykově náměstí připomínající Zikmundovu smrt

Zikmund se chystal zajistit dědictví manželovi své jediné dcery Alžběty Albrechtovi, snažil se vyhnout politickým ambicím své druhé ženy Barbory a jejího synovce Oldřicha. Poslední slavný Lucemburk zemřel ve Znojmě 9. prosince 1437 na své cestě do Uher. Byl pohřben v katedrále ve Velkém Varadíně,[18] hned vedle hrobky sv. Ladislava. Zikmund nezanechal mužského potomka, jím vymřela linie Lucemburků. Posledním známým potomkem lucemburského rodu byl nemanželský syn Prokopa Lucemburského, benediktinský mnich v Monte Casinu Jiří Lucemburský, který dědická práva na majetky svých předků vzhledem ke svému nelegitimnímu původu nemohl uplatňovat.

Život v datech

editovat

Genealogie

editovat
 
 
 
 
 
 Jindřich VI. Lucemburský
 
 
 Jindřich VII. Lucemburský
 
 
 
 
 
 
 Beatrix z Avesnes
 
 
 Jan Lucemburský
 
 
 
 
 
 
 Jan I. Brabantský
 
 
 Markéta Brabantská
 
 
 
 
 
 
 Markéta z Dampierre
 
 
 Karel IV.
 
 
 
 
 
 
 Přemysl Otakar II.
 
 
 Václav II.
 
 
 
 
 
 
 Kunhuta Uherská
 
 
 Eliška Přemyslovna
 
 
 
 
 
 
 Rudolf I. Habsburský
 
 
 Guta Habsburská
 
 
 
 
 
 
 Gertruda z Hohenbergu
 
Zikmund Lucemburský
 
 
 
 
 
 Bogislaw IV. Pomořanský
 
 
 Wartislaw IV. Pomořanský
 
 
 
 
 
 
 Margaret z Rügenu
 
 
 Bogislav V. Pomořanský
 
 
 
 
 
 
 Ulrich I. z Lindau-Rupinu
 
 
 Alžběta z Lindau-Ruppinu
 
 
 
 
 
 
 Adelheid ze Schladenu
 
 
 Alžběta Pomořanská
 
 
 
 
 
 
 Vladislav I. Lokýtek
 
 
 Kazimír III. Veliký
 
 
 
 
 
 
 Hedvika Kališská
 
 
 Alžběta Piastovna
 
 
 
 
 
 
 Gediminas
 
 
 Aldona Litevská
 
 
 
 
 
 
 Jewna
 

Obraz v kultuře

editovat

V českém prostředí je vnímání Zikmunda Lucemburského hluboce ovlivněno husitskou a jiráskovskou tradicí, protežovanou za první republiky i za komunismu – jako negativní a zrádná figura („liška“ nebo „šelma ryšavá“). Tomu lze přičítat i mimořádně vzácný výskyt křestního jména Zikmund.

Zpodobnění ve filmu

editovat
Otto Čermák ve filmu z r. 1947, režie Vladimír Borský
Jan Pivec ve filmu z r. 1954, režie Otakar Vávra
Rudolf Hrušínský v TV inscenaci z r. 1986, režie Jiří Bělka
Götz Otto v německé TV filmu z r. 2010, režie Hansjörg Thurn
Michal Dlouhý ve filmu z r. 2015, režie Jiří Svoboda
Matthew Goode ve filmu z r. 2022, režie Petr Jákl

Komiks

editovat

Zřejmě nejpopulárnější postavou komiksu Opráski sčeskí historje je Zmikund (král se zrzavými vousy a liščím ocasem), do nějž se při svých veřejných vystoupeních stylizuje i sám pseudonymní autor Jaz. Ten ve zdánlivě hloupých, ale ve skutečnosti promyšlených a fundovaných komiksech ukazuje, že dějiny mohou být vykládány i jinak, než se léta tradovalo.[19]

Odkazy

editovat

Poznámky

editovat
  1. ↑ Toto datum a místo sdělují obě dochované verze dopisu, ve kterém Zikmundova matka krátce po porodu oznamuje synovo narození evropským panovníkům a dalším činitelům;[1][2] odborná literatura tedy tento údaj také důsledně přijímá.[3][4][5][6] Kronikář Beneš Krabice z Veitmile ovšem s odstupem několika let[7] datoval Zikmundovo narození bez uvedení místa na 15. únor[8] a toto odlišné datum – někdy navíc spolu s tvrzením, že k události mělo dojít v Norimberku – od konce 19. století koluje v encyklopediích[9][10][11][12] a některých dalších publikacích.[13] Benešův údaj je ovšem nespolehlivý a informace o Norimberku vůbec pramenně nepodložená.[14][5][15]

Reference

editovat
  1. ↑ WENCKER, Jakob. Collecta archivi et cancellariӕ jura. Strasbourg: Johann Reinhold Dulssecker, 1715. S. 126. 
  2. ↑ KNOTT, Rudolf. Ein Beitrag zur Geschichte der Beziehungen der Luxemburger in Böhmen zu den Gonzaga in Mantua. Mittheilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen. 1901, roč. 39, čís. 3, s. 273–274. 
  3. ↑ ASCHBACH, Joseph. Geschichte Kaiser Sigmund's. Erster Band. Hamburg: Friedrich Perthes, 1838. S. 5. 
  4. ↑ PALACKÝ, František. Dějiny národu českého w Čechách a w Morawě. Dílu II částka II. Praha: F. Tempský, 1876. S. 180. 
  5. ↑ a b KAVKA, František. Vláda Karla IV. za jeho císařství (1355-1378). II. díl. Praha: Univerzita Karlova, 1993. S. 67,91. 
  6. ↑ BAUM, Wilhelm. Císař Zikmund. Kostnice, Hus a války proti Turkům. Praha: Mladá Fronta, 1996. 
  7. ↑ EMLER, Josef. Úvod. In: EMLER, Josef. Fontes rerum Bohemicarum IV : Prameny dějin českých IV. Praha: Nadání Františka Palackého, 1884. S. XXV.
  8. ↑ Kronika Beneše z Weitmile. In: EMLER, Josef. Fontes rerum Bohemicarum IV : Prameny dějin českých IV. Praha: Nadání Františka Palackého, 1884. S. 536.
  9. ↑ LINDNER, Theodor. Sigmund. In: Allgemeine Deutsche Biographie XXXIV. Leipzig: Duncker & Humblot, 1892. S. 267.
  10. ↑ FIKRLE, Jaroslav. 2) Sigmund. In: Ottův slovník naučný XXIII. Praha: J. Otto, 1905. S. 148.
  11. ↑ ČECHURA, Jaroslav. Zikmund Lucemburský. In: HLAVAČKA, Milan. Lexikon českých panovnických dynastií. Praha: Akropolis, 1996. S. 184.
  12. ↑ SCHLOTHEUBER, Eva. Sigismund von Luxemburg. In: Neue Deutsche Biographie XXIV. München: Bayerische Akademie der Wissenschaften, 2010. S. 358.
  13. ↑ SPĚVÁČEK, Jiří. Václav IV. 1361-1419. K předpokladům husitské revoluce. Praha: Svoboda, 1986. S. 59. 
  14. ↑ ZAP, Karel Vladislav. Dějiny panování Karla IV.. Praha: I. L. Kober, 1894. S. 238. 
  15. ↑ BÍLEK, Jiří. Zikmund Lucemburský. Poslední velký císař středověku. [Líbeznice]: Víkend, 2019. S. 10. 
  16. ↑ SPĚVÁČEK, Jiří. Václav IV. 1361–1419: k předpokladům husitské revoluce. Praha: Svoboda, 1986, s. 59–60
  17. ↑ Michaud, "The Kingdoms of Central Europe in the Fourteenth Century", s. 743.
  18. ↑ Andrew L. Simon; STEPHEN PÁLFFY. Made in Hungary: Hungarian Contributions to Universal Culture. [s.l.]: Simon Publications, 1998. Dostupné online. ISBN 0-9665734-2-0. Kapitola The Kings of Hungary, s. 355–398. 
  19. ↑ VESELOVSKÝ, Martin a Jaz. Na dějiny mám jediný správný pohled, kreslím je pro divné lidi, říká autor Oprásků sčeskí historje. Aktuálně.cz [online]. 28. 11. 2015 [cit. 18. 3. 2024]. Dostupné z: https://video.aktualne.cz/dvtv/na-dejiny-mam-jediny-spravny-pohled-kreslim-je-pro-divne-lid/r~b5784e1a945c11e5928a002590604f2e/

Literatura

editovat
  • BAUM, Wilhelm. Císař Zikmund : Kostnice, Hus a války proti Turkům. Praha: Mladá fronta, 1996. 405 s. ISBN 80-204-0543-7. 
  • BARTL, Július, a kol. Prvý cisár na uhorskom tróne : Slovensko v čase polstoročnej vlády uhorského, českého, lombardského a nemeckého kráľa a rímského císara Žigmunda Luxemburského, syna Karola IV. Bratislava: Literárne informačné centrum, 2001. 375 s. ISBN 80-88878-57-8. (slovensky) 
  • BARTL, Július, a kol. Žigmund Luxemburský. Budmerice: Rak, 1996. 102 s. ISBN 80-85501-11-2. (slovensky) 
  • BOBKOVÁ, Lenka; ŠMAHEL, František, a kol. Lucemburkové : česká koruna uprostřed Evropy. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012. 886 s. ISBN 978-80-7422-093-7. 
  • ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1378–1437 : Lucemburkové na českém trůně II. Praha: Libri, 2000. 438 s. ISBN 80-85983-98-2. 
  • ČECHURA, Jaroslav; ŽŮREK, Václav. Lucemburkové : životopisná encyklopedie. České Budějovice: Veduta, 2012. 260 s. ISBN 978-80-86829-69-2. 
  • ČORNEJ, Petr. Světla a stíny husitství. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2011. 482 s. ISBN 978-80-7422-084-5. 
  • ČORNEJ, Petr. Velké dějiny zemí Koruny české V. 1402–1437. Praha: Paseka, 2000. 790 s. ISBN 80-7185-296-1. 
  • ČORNEJ, Petr. Zikmund Lucemburský. In: RYANTOVÁ, Marie; VOREL, Petr. Čeští králové. Praha ; Litomyšl: Nakladatelství Paseka, 2008. ISBN 978-80-7185-940-6. S. 223–236.
  • DRŠKA, Václav. Zikmund Lucemburský : liška na trůně. Praha: Epocha, 1996. 87 s. ISBN 80-902129-0-5. 
  • ELBEL, Petr. Ve znamení draka a kříže. Vláda Zikmunda Lucemburského na Moravě (1419–1423). In: MITÁČEK, Jan. Vládcové Moravy. Kniha statí ze stejnojmenného cyklu přednášek. Brno: Moravské zemské muzeum, 2007. ISBN 978-80-7028-304-2. S. 53–82.
  • GADE, John Allyne. Luxembourg in the Middle Ages. Luxembourg: E. J. Brill, 1951. 251 s. (anglicky) 
  • HOENSCH, Jörg Konrad. Lucemburkové : pozdně středověká dynastie celoevropského významu 1308–1437. Praha: Argo, 2003. 304 s. ISBN 80-7203-518-5. 
  • HOENSCH, Jörg Konrad. Kaiser Sigismund. Herrscher an der Schwelle zur Neuzeit (1368–1437). München: C. H. Beck, 1996. ISBN 3-406-41119-3. 
  • KAVKA, František. Poslední Lucemburk na českém trůně. Králem uprostřed revoluce. Praha: Mladá fronta, 1998. 290 s. ISBN 80-204-0680-8. 
  • Elemér Mályusz: Kaiser Sigismund in Ungarn, 1387–1437 Akadémiai Kiadó Budapest 1990 ISBN 9630549786, ISBN 9789630549783
  • RAPP, Francis. Svatá říše římská národa německého : od Oty Velikého po Karla V. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2007. 316 s. ISBN 978-80-7185-726-6. 
  • SCHNEIDMÜLLER, Bernd; WEINFURTER, Stefan, a kol. Die deutschen Herrscher des Mittelalters : Historische Porträts von Heinrich I. bis Maximilian I. München: Beck, 2003. 624 s. ISBN 3-406-50958-4. (německy) 

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Zikmund_Lucemburský&oldid=24355345“